Kočička Míca a ztracené světýlko

Bylo nebylo, na kraji hlubokého lesa stála malá chaloupka s červenou střechou a bílými okny, kde žila kočička Míca. Míca byla malá, hebká kočička s šedivými proužky a zářivýma zelenýma očima, které se neustále zvědavě rozhlížely po světě. Byla plná energie a každý den byl pro ni novým dobrodružstvím. Její nejoblíbenější činností bylo lézt po stromech, chytat padající listy a objevovat každý kout zahrady i okolního lesa. I když se Míca někdy zatoulala dál od domova, vždy se vrátila zpátky k teplému krbu v chaloupce, kde na ni čekala její oblíbená miska s mlíčkem. „Ach, jak krásný je svět,“ říkávala si Míca pokaždé, když se natáhla do pelíšku a zavřela oči před dalším velkým objevováním.

Jednoho podzimního večera, kdy se nebe začínalo barvit do růžových a oranžových tónů, si Míca všimla něčeho zvláštního. Když seděla na okenním parapetu a pozorovala západ slunce, zahlédla v dálce u lesa malé světýlko. Zpočátku si myslela, že je to jenom odraz hvězdy na obloze, ale světýlko se pohybovalo sem a tam, jako by jí něco chtělo přivábit. „Co to může být?“ přemýšlela Míca nahlas a natahovala krk, aby to lépe viděla. Světýlko bylo maličké, ale jeho jemné mihotání bylo tak kouzelné, že se Míca rozhodla to prozkoumat. Skočila z okna dolů a rozběhla se směrem k lesu, kde záhadné světýlko čekalo.

Míca běžela přes louku, až se ocitla na okraji lesa. Světýlko se stále mihotalo kousek před ní, jakoby ji vedlo hlouběji mezi stromy. Cestička byla úzká a zahalená mlhou, ale Míca se nebála. „Neboj se, Míco, zvládneš to!“ povzbuzovala se tiše, když přeskakovala malé kameny a vyhýbala se větvím. Cestou uslyšela šustění v trávě a zastavila se. „Kdo je tam?“ zavolala opatrně. Z křoví se vynořil její kamarád, zajíček Štěpánek. „Míco, co tu děláš takhle večer?“ zeptal se překvapeně. Míca mu vyprávěla o světýlku, které pronásleduje, a Štěpánek, zvědavý jako vždy, se rozhodl jít s ní. A tak spolu pokračovali dál, světýlko stále před nimi.

Jak Míca a Štěpánek putovali lesem, potkávali další přátele. Nejprve narazili na sovu Kláru, která seděla vysoko na větvi a pozorovala noční oblohu. „Co tu hledáte, vy dva?“ zvolala z výšky. Když jí vyprávěli o světýlku, Klára přikyvovala. „Viděla jsem ho také, zdá se, že se pohybuje směrem k malé mýtince za velkým dubem.“ A tak je sova Klára vedla dál. Po cestě se k nim přidali i další lesní kamarádi – ježek Pepík, který jim ukazoval, kde mají obejít trní, a žabka Kája, která jim pomohla přeskákat potok. Všichni byli zvědaví, co světýlko znamená, a byli rozhodnuti zjistit pravdu.

Konečně dorazili na mýtinu, kde světýlko přestalo pobíhat a vznášelo se tiše ve vzduchu. Když se Míca podívala blíže, uviděla, že světýlko není jen tak ledajaké. Byla to malá, zářící hvězdička, která se nějakým způsobem zatoulala z nebe a nemohla najít cestu zpátky. „Ach ne, já jsem zabloudila,“ vzlykala malá hvězdička, „a teď nemůžu najít cestu ke svým sestrám na obloze.“ Míca se k ní přiblížila a pohladila ji packou. „Neboj se, my ti pomůžeme,“ řekla rozhodně. Všichni přátelé se sešli kolem hvězdičky a začali přemýšlet, jak jí pomoct. „Sova Klára umí létat vysoko,“ navrhl Štěpánek. „A možná, když poletí s hvězdičkou nahoru, najde cestu!“ S tím plánem všichni souhlasili, a tak sova Klára vzala hvězdičku do svých křídel a společně vzlétly k nebi.

Když hvězdička zmizela vysoko na obloze a připojila se ke svým sestrám, všichni si s úlevou oddechli. „Vidíte? Společně jsme to dokázali!“ zavolala radostně Míca. Přátelé se rozloučili a pomalu se vraceli do svých domovů. Míca, která byla už hodně unavená po dlouhém dobrodružství, se vrátila do své chaloupky, kde ji čekala její měkká deka a teplé mlíčko. „To byl ale den,“ řekla si, když se schoulila do pelíšku a zavřela oči. A než se ponořila do hlubokého spánku, ještě naposledy pohlédla z okna, kde na nebi zářila ta nejjasnější hvězdička – ta, kterou ten večer pomohla vrátit domů.