Hrošík Hugo a létající bublina
Uprostřed tiché džungle, kde stromy šuměly ve větru a řeka zpívala svou věčnou píseň, žil malý hrošík jménem Hugo. Každý den si spokojeně hrál ve vodě, potápěl se a cákal, až byla celá džungle plná veselého šplouchání. Jenže jednoho dne, když sledoval ptáky, jak ladně plachtí po obloze, zatoužil po něčem, co žádný hroch nikdy nezažil. „Kéž bych mohl létat jako oni,“ povzdechl si smutně. Ale jak by se mohlo stát, že těžký hroch jako on by kdy mohl vzlétnout? „To je přece nemožné,“ zavrtěl hlavou a ponořil se zpátky do vody, aniž by tušil, že se jeho přání brzy splní.
Jednoho slunečného odpoledne, když se Hugo radostně cachtal v řece, všiml si něčeho zvláštního. Na hladině se třpytila nádherná bublina, ale nebyla to obyčejná bublina – byla obrovská, větší než on sám, a její povrch zářil všemi barvami duhy. Hugo se k ní opatrně přiblížil a foukl na ni. Bublina se zavlnila, ale nepraskla. Zvědavě se jí dotkl nosem – a v tom se stalo něco neuvěřitelného! Najednou ucítil, jak se jeho nohy odlepují od země, a než stačil vykřiknout, vznášel se nad hladinou. „Pomoc, co se to děje?“ volal překvapeně, ale bublina ho jemně zvedala výš a výš.
Zpočátku měl Hugo strach, ale jakmile se rozhlédl, nemohl uvěřit vlastním očím. Džungle pod ním vypadala jako zelený koberec protkaný stříbrnou nití řeky. Viděl svá oblíbená místa, kde si hrával, viděl vysoké stromy i malé mýtinky, o kterých ani nevěděl. S každým dalším okamžikem se mu letění líbilo víc a víc. „To je úžasné!“ smál se a zkoušel mávat tlapkami jako pták. Klokan, který ho zahlédl zespodu, jen nevěřícně kroutil hlavou.
Jenže najednou se nebe zatáhlo a začal foukat silný vítr. Hugo se pokusil hýbat bublinou, ale ona si dělala, co chtěla. „A jéje,“ zamumlal nervózně. Vítr ho unášel dál od džungle, směrem k velkým horám, kam nikdy předtím necestoval. „Musím něco udělat,“ přemýšlel nahlas. Jenže jak ovládat létající bublinu? Když už nevěděl kudy kam, zaslechl moudrou sovu, která na něj volala z větve vysokého stromu. „Hugo, musíš bublinu pomalu propíchnout, jinak budeš letět dál a dál!“ poradila mu.
Hugo věděl, že je to jediná šance, jak se dostat zpátky na zem. Zavřel oči, natáhl opatrně nohu a lehce ťukl do bubliny drápem. Ta najednou začala pomalu klesat, až nakonec jemně přistála na louce poblíž řeky. Hugo si oddechl. „To byl ale zážitek!“ zasmál se, když se vrátil ke svým přátelům. Od té doby už netoužil po létání, protože věděl, že jeho místo je tady – ve vodě, mezi jeho blízkými. A když někdy zahlédl duhovou bublinu, jen se usmál a pomyslel si: „To mi stačilo na celý život!“
