O statečné berušce Bětce

Na krásné rozkvetlé louce plné barevných květin žila beruška jménem Bětka. Bětka byla maličká, ale velmi zvídavá. Každé ráno se probouzela s prvními paprsky slunce a s radostí rozprostírala svá lesklá křídla, na která se usazovaly drobounké kapky rosy. „Podívej, jak krásně se třpytím!“ chlubila se svým kamarádům, motýlům a včelkám. Jednoho rána se však probudila a zjistila, že nad loukou visí těžká mlha, jakou ještě nikdy neviděla. „To je zvláštní,“ řekla si a rozhodla se zjistit, co se děje. Mlha zakrývala květiny, tráva byla matná a dokonce i slunce se jen stěží prodíralo skrze bílé závoje.

Bětka se vydala na svou obvyklou ranní procházku, když tu náhle uslyšela tiché vzlyky. Šla blíž a našla na kraji louky pampelišku, která měla květ pevně sevřený do chomáčku. „Proč pláčeš, pampeliško?“ zeptala se Bětka starostlivě. Pampeliška se pokusila promluvit, ale sotva se vzmohla na slova. „Moje kapka rosy… byla kouzelná… a někdo mi ji ukradl!“ řekla pampeliška a znovu se rozplakala. Bětka zamrkala a přemýšlela. „Kouzelná kapka rosy?“ zopakovala. „A proč byla tak důležitá?“ Pampeliška jí vysvětlila, že právě ta kapka jí pomáhá otevírat květ do slunečních paprsků. Bez ní zůstane zavřená a louka přijde o jeden ze svých nejkrásnějších květů.

Bětka neváhala ani chvilku. „Já ti tu kapku najdu!“ prohlásila odhodlaně. Rozhodla se vydat do hlubin louky, kam se kvůli husté mlze nikdo neodvažoval. Cestou potkala pavouka Petra, který splétal svou síť na větvičce. „Kam jdeš, Bětko?“ zeptal se. Když mu beruška vysvětlila, že hledá kouzelnou kapku rosy, pavouk zpozorněl. „Měla by sis dát pozor na roháče Roderika,“ varoval ji. „Je to lakomec a všechno, co se mu zalíbí, si přivlastní.“ Bětka poděkovala za varování, ale její rozhodnutí bylo pevné. „Nikdo nemá právo brát, co mu nepatří!“ odpověděla a pokračovala v cestě.

Když Bětka dorazila na místo, kde mlha ustoupila, spatřila roháče Roderika, jak si lebedí pod listem lopuchu. Na jeho silném kusadle se třpytila kapka rosy, která vypadala jako nejčistší drahokam. „Roderiku!“ zavolala na něj Bětka statečně. Roháč otočil svou mohutnou hlavu. „Co chceš, maličká?“ zasmál se hlubokým hlasem. „Vrať tu kapku pampelišce, patří jí!“ řekla Bětka pevně. Roderik se jen zasmál: „Patří tomu, kdo si ji dokáže vzít!“ Bětka chvíli přemýšlela a pak vymyslela plán. Začala kolem roháče kroužit, aby ho zmátla. „No tak, chyť mě!“ smála se a roháč se rozběhl za ní. Bětka ho nalákala do pavučiny, kterou pavouk Petr připravil. „Teď už nemáš na kapku právo!“ řekla a sebrala ji z jeho kusadel.

S kapkou rosy se Bětka vrátila k pampelišce, která stále smutně čekala. „Mám ji!“ zavolala a položila kapku na její zavřený květ. Pampeliška se rozzářila a květ se pomalu otevřel jako slunce na nebi. Mlha začala mizet a celá louka se znovu rozzářila v plné kráse. „Děkujeme, Bětko!“ volali všichni obyvatelé louky, kteří se seběhli, aby oslavili její statečnost. A Bětka, hrdinka dne, se usmívala. „Pomáhat přátelům je to nejdůležitější,“ řekla a rozprostřela svá třpytivá křídla do slunečního svitu.