Hrnečku vař
V jedné malé vesničce na kraji hlubokého lesa žila holčička jménem Anička se svou maminkou. Byly chudé, jejich chaloupka byla stará a často neměly co jíst. Každý den Anička chodila do lesa sbírat lesní plody, aby si mohly uvařit alespoň něco malého k večeři. Jednoho dne, když procházela mezi stromy, zahlédla na pařezu sedět starou babičku v dlouhém plášti. Měla laskavé oči a mile se na Aničku usmála. „Děvenko, vidím, že máš hodné srdce a pomáháš mamince. Mám pro tebe něco zvláštního,“ řekla stařenka a zpod svého pláště vytáhla malý hliněný hrneček. „Tento hrneček umí kouzlo. Stačí říct: ‚Hrnečku, vař!‘ a začne vařit sladkou kaši. A když chceš, aby přestal, řekneš: ‚Hrnečku, dost!‘“ Anička vykulila oči a nevěřila svým uším. Poděkovala stařence, přitiskla hrneček k sobě a utíkala domů s nadějí, že už nikdy nebudou hladovět.
Když Anička přišla domů, hned všechno mamince vyprávěla. Maminka tomu nejdřív nechtěla věřit, ale Anička hrneček postavila na stůl a jasným hlasem pronesla: „Hrnečku, vař!“ A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného – hrneček se začal třást a z jeho útrob se pomalu začala linout horká, voňavá kaše. Hrneček ji vařil a vařil, až byl plný, a maminka s Aničkou si nabraly plné misky. Kaše byla sladká, teplá a lahodná jako žádná jiná na světě. Když se obě dosyta najedly, Anička nezapomněla na kouzelná slova a zvolala: „Hrnečku, dost!“ Hrneček se uklidnil a přestal vařit. Od té doby měly maminka a Anička každý den dost jídla a jejich bříška už nikdy nebyla prázdná.
Jednoho dne Anička odešla na návštěvu ke své kamarádce do vedlejší vesnice a maminka zůstala doma sama. Po chvíli dostala hlad a vzpomněla si na kouzelný hrneček. „To přece zvládnu taky,“ řekla si, postavila hrneček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ Hrneček se poslušně dal do práce a začal vařit kaši. Maminka si nabírala a pochutnávala si na ní, jenže pak si uvědomila, že neví, jak hrneček zastavit! Hrneček vařil dál a dál, kaše přetékala přes okraj a brzy zaplavila celou kuchyni. Maminka se snažila hrneček přikrýt pokličkou, ale vůbec to nepomáhalo! Kaše se rozlévala po podlaze, vytékala ven ze dveří a pomalu se valila do vesnice.
Kaše se valila po cestičkách, plnila dvorky, zaplavovala zahrádky a tekla mezi domky jako sladká řeka. Vesničané se sbíhali a křičeli jeden přes druhého: „Co se to děje? Odkud se ta kaše bere?“ Děti se smály a skákaly do teplé kaše, ale dospělí začali mít obavy. Kaše bylo tolik, že se už nedalo chodit po cestách a lidé museli lézt na střechy, aby se neutopili v té sladké záplavě. Maminka běhala kolem a zoufale volala o pomoc, ale nikdo nevěděl, jak hrneček zastavit.
Právě v tu chvíli se Anička vracela domů. Když spatřila celou vesnici pokrytou kaší, okamžitě pochopila, co se stalo. Rozběhla se k chaloupce, kde stále stál hrneček a bez přestání vařil. Z plných plic vykřikla: „Hrnečku, dost!“ A jako mávnutím kouzelného proutku hrneček přestal bublat, přestal se třást a kaše konečně přestala přibývat. Vesničané si oddechli a začali se smát. „Děkujeme ti, Aničko! Bez tebe bychom se v kaši utopili!“ volali vděčně.
Kaše bylo tolik, že ji vesničané jedli ještě několik týdnů. Nosili si ji domů v hrncích, kbelících i koších a děti měly radost, že si mohou každý den pochutnat na sladké dobrotě. Od té doby si všichni dávali větší pozor na to, jak s kouzly zacházet, a maminka se už nikdy nepokoušela používat hrneček bez Aničky. A tak Anička i její maminka žily spokojeně dál, už nikdy neměly hlad a kouzelný hrneček zůstával v jejich chaloupce jako poklad, který už vždy používaly s rozvahou.
