Ema Zvědavka – Velká honička s robotem

Jedno tiché dopoledne, kdy v domě vládl klid a slunce se líně opíralo do oken, se křeček Ema Zvědavka válela na koberci a protahovala si záda. Právě si plánovala, že si schrupne v koutě za květináčem, když v tom se z kuchyně ozvalo podivné bzzzzzz a du-du-du. Ema okamžitě zpozorněla. „Co to bylo?“ pošeptala si a opatrně popoběhla ke dveřím. Zpoza rohu se plížil jakýsi kulatý, nízký tvor – černý a lesklý, tichý jako stín. Pomalu a systematicky se sunul po podlaze, jako by něco hledal. Ema se schovala za stůl a vykukovala jedním očkem. „Vetřelec!“ napadlo ji. Ale protože byla zvědavá, rozhodla se, že ho bude sledovat.

S tichými krůčky se vydala za ním. Kulaté stvoření pomalu obcházelo stůl, točilo se sem a tam, občas lehce narazilo do židle a pak hned změnilo směr. „Ty jsi ale podivín,“ šeptla Ema a zůstala mu v patách. Přiblížila se natolik, že ucítila slabé teplo vycházející z jeho podvozku. „Copak ty vůbec nemluvíš?“ zeptala se a chtěla se ho dotknout packou, když vtom robovysavač udělal prudký obrat a vyrazil jejím směrem! „Jéééé!“ vykřikla Ema a dala se na útěk. Kolečkový stroj se však nezastavil a zdálo se, že si ji spletl s drobkem.

Začala honička. Ema klopýtala přes koberec, běžela kolem nohou stolu, kličkovala jako závodní auto, zatímco robovysavač se plazil vytrvale za ní. Jeho tiché vrčení bylo najednou tím nejděsivějším zvukem v celém domě. Ema zpanikařila a vklouzla pod pohovku, kde se schoulila do klubíčka. Vysavač přijel až k okraji pohovky, pak se otočil a odjel jinam. Ema zůstala skrytá, s tlukoucím srdíčkem a chvějícími fousky. „Tohle nebyl obyčejný vetřelec,“ šeptla si. „To byl pronásledovač. Robot. A má kolečka!“

Po chvíli se však ticho vrátilo. Ema se opatrně vysoukala zpod pohovky a rozhlédla se. Vysavač stál u zdi a nehýbal se. Zřejmě se někde zasekl. Ema našlapovala tiše jako pírko, až k němu došla. Obešla ho kolem dokola, očichala a lehce se dotkla jeho kulatého těla. Bylo teplé, ale ne nebezpečné. Dokonce měl vpředu malý svítící knoflík. „To ty jsi mě pronásledoval?“ zeptala se ho polohlasem. Vysavač tiše zabzučel, jakoby v odpověď, a pak se přestal hýbat úplně. Ema si sedla vedle něj. „Ty vlastně jen uklízíš… nejsi zlý, jen děláš svoji práci,“ přikývla. Její strach se rozplynul.

Od té chvíle už se Ema nevysavače nebála. Každý den, když kulatý pomocník začal svou trasu po podlaze, Ema ho chvíli pozorovala, ale už neutíkala. Naopak – někdy mu uhýbala z cesty s úsměvem, a jindy se dokonce nechala popovézt, když naskočila na jeho záda. „Tak ty nejsi žádný vetřelec. Jsi robovysavač. A víš co? Jsme skoro jako kolegové – ty uklízíš, já se válím,“ zasmála se jednou Ema, zatímco se nechala vozit mezi kuchyní a obývákem. A tak se z velkého strachu stalo malé přátelství. A Ema si navždy zapamatovala, že ne každý, kdo bzučí a svítí, je nebezpečný – někdy to může být jen robot, co rád vysává drobky.