Ema Zvědavka – Mňamky a nástrahy kuchyně

Jednoho krásného dopoledne, kdy se z kuchyně linula vůně rajčat, česneku a něčeho, co znělo jako „blublublu“, se křeček Ema Zvědavka proplížila škvírou pod dveřmi. Vůně ji táhla jako provázek a slibovala nevídaná dobrodružství. Ema se ocitla uprostřed obrovské místnosti plné lesklých hrnců, šustivých sáčků a zvuků, které nikdy předtím neslyšela. Všude bylo cosi nového k očichání, ochutnání nebo aspoň k pozorování. „Co je to za kouzelné místo?“ zašeptala si pro sebe a s nadšením popoběhla směrem k velikému stolu, kde právě ležel otevřený sáček s něčím bílým. Její tlapky se zatřásly radostí – tohle přece musí být sněhový písek!

Bez váhání skočila dovnitř. Mouka se kolem ní zvířila jako mlha, a když se Ema zvedla, byla celá posypaná bílým práškem od čumáčku až po špičku ocásku. Kýchla tak silně, až se zvířila další obláček. „Takhle vypadá kouzelná prachová vana!“ radovala se a začala se v mouce válet, dělat andělíčky a kopat jako na pláži. Jenže radost netrvala dlouho. Ze sporáku se ozvalo šššššššššššššš a blop-blop, a hned na to se kuchyní rozlehl dusivý výpar. Ema se otočila a uviděla obrovský hrnec, z něhož začala stoupat pára. A co hůř – voda se v něm vařila tak zuřivě, že sem tam vystříkl i horký gejzír! „Tohle už není legrace!“ vyjekla Ema a rychle vyklouzla z mouky pryč.

Začala hledat bezpečnější skrýš, když vtom zahlédla dlouhé, nažloutlé provázky. Ležely hezky rovně, srovnané do malého balíčku. „Jé, kolik špagátků! To by se dalo krásně šplhat nebo si uplést provazový most!“ řekla si a hned se do jednoho špagetu zakousla. Ale ouha! Byl tvrdý, chutnal zvláštně a vůbec se netvářil jako hračka. Než stihla domyslet další myšlenku, zvedla se nad ní velká ruka, vzala celý balíček špaget a šup! Ema se svezla přímo s nimi do hrnce! Ještěže se jí podařilo zachytit okraje a vyšplhat zpět na pracovní desku, než se ponořila do vroucí vody. Zůstala viset za fous špagety, která mezitím změkla a začala se jí pod nohama kroutit jako vařený had.

Zmatená a vystrašená se Ema schovala za krabičku s kořením. Odtud mohla sledovat, jak špagety mění barvu, tvar a poslušně tancují v bublající vodě. „Oni… oni nejsou špagáty! Oni se vaří k jídlu!“ špitla si nevěřícně. V tom se najednou celý obsah hrnce vylil do obrovského děrovaného síta – voda šuměla jako vodopád a Ema jen tak tak stihla uhnout, aby neskončila v lavině špaget! Klouzala po kapkách vody, kličkovala mezi nudlemi a nakonec udělala obří skok na blízkou utěrku, kde se konečně zachytila. Zůstala ležet, dýchala zhluboka a tiše doufala, že už jí žádná další kuchyňská past nehrozí.

Večer, když už bylo vše snědeno a kuchyně uklizená, Ema se vrátila do svého pelíšku. Byla unavená, trochu lepkavá, ale plná nových poznatků. „Špagety nejsou na hraní… vaření je vlastně složité kouzlo,“ šeptla si pro sebe a zavřela oči. Od té chvíle už na kuchyň jen opatrně nahlížela z bezpečné vzdálenosti. A když si někdo v kuchyni míchal omáčku nebo sypal sůl, Ema věděla, že to není žádná legrace, ale opravdové umění, které je potřeba nechat na lidských tlapkách. Usnula s myšlenkou, že každé dobrodružství může být i ponaučením – zvlášť když voní po bazalce a rajčatech.