Ema Zvědavka – Cinkající zázrak

Jednoho tichého odpoledne, kdy bylo v pokoji slyšet jen tikání hodin a šimrání větviček na okně, se malý křeček jménem Ema Zvědavka probudil ze svého klubíčkového šlofíka. Protáhl si pacičky, zívnul a vyklouzl z pelíšku pod postelí. V tom koutku světa bylo vše na svém místě – knížky, polštářky, pastelky… ale dnes tu leželo něco nového. Přímo uprostřed pokoje, na měkoučkém koberci, se nacházela podivná krabička. Byla dřevěná, malovaná a na boku měla maličkou klikovou páčku. Ema naklonila hlavičku. „Tohle tu ještě nikdy neleželo… co jsi zač, krabičko?“ zeptala se nahlas a opatrně k ní přicupitala. Zamávala fousky, přičichla k malované víle na víčku a jedním klepnutím do páčky ji roztočila.

Ozvalo se cink… cink… cink-cink-cink – a pak začala hrát něžná melodie. Hudba se pomalinku rozlila po pokoji jako sladká vůně, jemná a třpytivá. Ema zůstala stát s pusinkou pootevřenou dokořán. Její ouška se zachvěla radostí. „Co to je? Kdo to zpívá?“ vydechla a rozhlédla se kolem. Ale nikde nikdo. Jen krabička tiše cinkala a zpívala svou kouzelnou písničku. Ema se domnívala, že to musí být nějaký maličký ptáček, co se schovává uvnitř. „Neviditelný skříňkový ptáček!“ zvolala a hopsla blíž. Klekla si vedle krabičky a přitiskla ouško k víčku. Melodie zněla pořád, s každým otočením kliky.

Křeček se pokusil víčko nadzvednout, ale nešlo to. „Neboj, ptáčku, jen tě chci vidět,“ šeptala Ema a klepala pacičkou na dřevo. Hudba pomalu doznívala, a tak Ema zkusila zatočit klikou znovu. Opět zazněly jemné tóny a Ema se usmála. „Ty jsi veselý, ale hrozně plachý, viď?“ Představovala si, jak uvnitř sedí miniaturní ptáček s lesklým peřím a malým zobáčkem, který zpívá jako slavíček. Chtěla ho nakreslit. Hledala kolem tužku, ale pak si vzpomněla – vždyť neví, jak vypadá! Musí ho nejdřív najít.

Najednou uslyšela hlas. Byla to holčička Natálka, která vešla do pokoje a mluvila nahlas, jako by si s někým povídala. „To je moje hrací skříňka, Ema,“ řekla a poklekla na koberec. „Uvnitř je takové malé kovové kolečko s hroty. A když zatočíš klikou, ty hroty naráží na kovové plíšky a tím vzniká hudba.“ Ema vyvalila oči. „Takže… tam není ptáček?“ zeptala se sama sebe zklamaně. Ale zároveň ji to zaujalo. „Kolečko s hroty? A to umí zpívat? To je přece ještě kouzelnější!“ Zůstala sedět a pozorovala, jak Natálka otáčí klikou a pozorně se dívala, jak se vnitřek krabičky lehce hýbe.

Večer, když v pokoji zavládlo ticho a Natálka už spala, se Ema znovu vplížila k hrací skříňce. Tentokrát věděla, že neviditelný ptáček neexistuje – ale místo toho objevila kouzlo mechanismu, který zpívá, aniž by měl hlas. Sedla si vedle a jemně otáčela klikou. Melodie byla stále stejně něžná a krásná. „Hudba se neschovává v peří, ale v kolečkách,“ špitla Ema a zavřela oči. A s těmi něžnými tóny usnula, usměvavá a spokojená, že zas o něco víc rozumí světu lidí i věcí, co umějí zpívat beze slov.