Každý večer, když se obloha začíná barvit do nachově fialových tónů a slunce se chystá ke spánku, objevuje se tiše a nepozorovaně malý písečný skřítek jménem Tichánek. Jeho vousy jsou hebké jako obláček, čepičku má ušitou z měsíčního svitu a v ruce nosí malý pytlíček se zlatavým pískem. Ten písek není obyčejný — je kouzelný. Když ho skřítek jemně rozsype nad dětskými víčky, vklouzne do jejich očí tichý klid, sny se rozprostřou jako teplá deka a dětské srdíčko najde mír. Tichánek není nikde vidět, ale všichni ho cítí. Jeho přítomnost je jako lehký závan větru, co hladí po tváři. Děti si myslí, že usínají samy, ale pravda je, že v tu chvíli u nich bývá skřítek a tiše šeptá: „Klid ti posílám, děťátko, spinkej sladce, jako v pohádce.“ A tak to chodí každou noc. Až do chvíle, kdy se stalo něco, co se ještě nikdy nestalo…
Toho večera foukal trochu silnější vítr než obvykle. Obloha byla pokrytá fialovými oblaky, které se honily jako koťata po nebi, a skřítek Tichánek pospíchal, aby stihl doručit klid do všech dětských očí dřív, než slunce úplně zmizí. Jenže když se chystal seskočit z větve staré lípy, kde si každou noc srovnával svůj kouzelný pytlíček, zakopl o malou šišku, kterou tam zřejmě zapomněla veverka. Skřítek se zatočil ve vzduchu, pytlíček se mu vysmekl z ruky, a než dopadl na zem, vítr ho roztrhl. Kouzelný písek se rozletěl do všech stran – mezi stromy, na louku, do potoka i do trav. Tichánek dopadl do mechu s tlumeným „Au…“, posadil se, rozhlédl se a srdce se mu sevřelo. „Ne… ne, ne, ne! To se nesmí stát! Děti dnes nebudou moct usnout! Musím ho posbírat… musím ho najít!“ zoufale vykřikl a rozběhl se mezi stromy, ale kouzelný písek byl lehounký jako dým a rozfoukaný do celého kraje. A čas běžel…
Tichánek běžel mezi kapradinami, hledal pod listy, nakukoval do květin a každou chvíli si mumlal: „To nestihnu… sám to nestihnu…“ A právě když se zdálo, že už opravdu propadne zoufalství, uslyšel jemný hlásek. „Kdo to tu pláče?“ ozvalo se zpoza křoví. Tam stála malá holčička s copánky, v noční košilce s medvídkem a s plyšovým zajíčkem v náručí. „Já… já jsem tě slyšela, skřítku. A nejsem ospalá jako vždycky. Co se děje?“ Skřítek se udiveně podíval: „Ty mě vidíš?“ A holčička přikývla: „Jmenuju se Amálka. Každý večer mě obejme takový teplý klid… ale dnes nic. Tak jsem šla hledat, co se stalo.“ Tichánkovi se rozjasnily oči. „Amálko! Já jsem ten klid omylem vysypal. Kouzelný písek je pryč a bez něj děti neusnou. Pomůžeš mi ho najít, prosím?“ Amálka se usmála, přitiskla zajíčka k srdci a řekla: „Pomůžu. Hledání je moje specialita.“ A tak se skřítek a holčička vydali na cestu za ztraceným pískem.
Amálka a Tichánek šli lesem, který začínal být zalitý stínem, a každý kousek cesty byl jako výprava za pokladem. Tam, kde se třpytilo mezi trávou něco zlatavého, tam Amálka poklekla a po špetkách sbírala písek do malé skleněné lahvičky, kterou jí Tichánek svěřil. U potoka jim pomohly žabky, které nožkami naznačily, kam vítr odnesl pár zrníček. Na paloučku jim světlušky posvítily na kapky rosy, v nichž se blyštěl písek jako zlato. Veverka z lípy, která nechtěně způsobila nehodu, seskočila k nim a donesla pár zlatavých zrnek, která se jí zachytila na ocásku. A pokaždé, když Amálka do lahvičky vsypala další kousky, skřítek tiše špital: „Díky, díky… tohle možná zachrání večer.“ Nad krajinou se však už začínal vznášet stín noci a měsíc pomalu vystrkoval růžky…
Jak šla noc dál, byla jejich lahvička stále plnější. Pomohly i sovy, které viděly z výšky, kde vítr písek odvál, a vrána dokonce přinesla jedno zrníčko z větve vysokého stromu. V trávě jim pomáhali ježci svými čumáčky, a i liška, která si obvykle drží odstup, dnes přišla tiše přiložit tlapku k dílu. „Nikdy jsem si nemyslel,“ zašeptal dojatý Tichánek, „že mi pomůže tolik tvorů a jedno lidské děvčátko.“ Amálka se usmála a její oči se rozzářily v měsíčním světle. Bylo téměř půlnoc. A když konečně do skleničky padlo poslední zrníčko, které našli v květu měsíčnice, skřítek řekl: „To je ono! Máme dost! Děti teď mohou spát…“ Vzal lahvičku, foukl na ni svým kouzelným dechem, a zlatý písek se zvedl do vzduchu jako třpytivý obláček. Rozletěl se nad střechy domů, do dětských pokojů, k postýlkám… A najednou bylo všude ticho. Sladké, hebké, ospalé ticho.
Tichánek se obrátil k Amálce, která se už lehce kolébala únavou, a jemně jí pohladil po tváři. „Díky tobě dnes všichni klidně spí. A já ti za to splním jedno přání, jakékoliv chceš.“ Amálka chvíli přemýšlela, podrbala zajíčka za uchem a pak zašeptala: „Přála bych si, abych mohla někdy znovu vidět, jak létá kouzelný písek… a třeba i trochu pomáhat.“ Skřítek se usmál: „Tak to ti slíbit můžu. Až vyrosteš, možná z tebe bude skřítčí pomocnice. Ale teď už spi, Amálko.“ Mávnul svou čepičkou, nad Amálčinými víčky se rozlil ten nejjemnější písek a holčička se usnula s úsměvem. A Tichánek? Ten se vrátil do svého doupěte mezi větvemi lípy, ale tentokrát měl v srdci nový klid – vědomí, že není na tu kouzelnou práci sám.
