Brumla a Brumlík – Hledání nočního světla

Jednoho letního večera, kdy se Brumla a Brumlík vrátili z procházky, sedli si na svůj pařez a pozorovali hvězdy. Obloha byla plná malých světýlek, která se na ně usmívala jako drobní skřítci s lucerničkami. Ale tu noc si Brumlík všiml, že jedna hvězda chybí. „Brumlo, podívej! Tam vždycky svítila hvězda – a dnes tam není!“ řekl překvapeně a Brumla se zamračil. „To je zvláštní, Brumlíku. Musíme zjistit, kam zmizela,“ odpověděl a oba seděli dlouho potichu, poslouchali, jak les šumí a hvězdy šeptají svoje písničky. Ale jejich srdíčka byla plná otázek – kam odcházejí hvězdy, když zmizí z nebe?

Druhý večer zmizela další hvězda a třetí den zase další. „Brumlo, to už není náhoda!“ řekl Brumlík, když se obloha zdála o trochu prázdnější. Brumla vzal mapu, kterou kdysi dostali od moudré sovy Šalamounky, a řekl: „Musíme najít most, který vede mezi naším lesem a hvězdnou říší. Jen tam najdeme odpověď.“ Připravili si med na cestu a lucerničku, protože věděli, že cesta bude tmavá a plná kouzel. „Spolu to zvládneme,“ řekl Brumla a Brumlík mu přikývl. A tak se vydali, krok za krokem, srdce plná naděje a trochu i strachu, ale s vědomím, že když jsou spolu, žádná noc není příliš tmavá.

Stezka, kterou ukazovala mapa, byla skrytá za vodopádem, který zpíval písničku tak tichou, že ji slyšelo jen srdce. Medvědí bráškové se protáhli za šumící závoj vody a objevili schody z měsíčního kamene, které vedly vzhůru. Každý schod byl chladný a hebký, jako by je někdo vyleštil hvězdným prachem. Ale když stoupali výš, začal foukat vítr, který chtěl jejich odvahu prověřit. „Brumlo, já mám trochu strach,“ přiznal Brumlík a Brumla mu podal tlapku: „Neboj se, Brumlíku, já tě nenechám samotného.“ Vítr zeslábl a schody je vedly dál, až k bráně z hvězdného mléka, která se před nimi otevřela jako obrovské oko nebe.

Za branou stál hvězdný duch – vysoký a průzračný, s očima plnými světla, které se odráželo jako lesklé kamínky. „Proč jste přišli, medvědí bratři?“ zeptal se hlasem, který zněl jako nejkrásnější píseň noci. Brumla řekl: „Ztrácíme hvězdy a bojíme se, že les zůstane bez světla.“ Duch se smutně usmál a řekl: „Hvězdy nejsou ztracené. Ale někdo staví most, aby je ukradl do svého srdce a nechal les tmavý.“ Brumlík se zachvěl: „Musíme je zachránit!“ Hvězdný duch jim dal stříbrný klíček: „Najděte most a vraťte světlo zpět. Vaše odvaha bude vaším světlem.“

Most z hvězd byl křehký a třpytil se jako sněhové vločky na slunci. Brumla šel první, každý krok mu připomínal, že světlo je křehké a musí se chránit. Brumlík ho následoval, oči plné odhodlání a víry. „Podívej, Brumlo! Tam na konci mostu je hvězda, která chyběla!“ vykřikl Brumlík. Ale most se začal chvět, když se k němu přiblížili – jako by stín chtěl hvězdu pohltit. Brumla si vzpomněl na to, co řekl duch – že odvaha je světlem – a začal zpívat písničku, kterou ho učila maminka. Jejich zpěv byl jako zářivý paprsek, který most zpevnil a hvězda se vrátila do jejich tlapek.

Když sestoupili z mostu zpátky do lesa, hvězdy na nebi zase zářily a vítr zpíval píseň o návratu naděje. Brumla a Brumlík položili hvězdu na mýtinu a v tu chvíli se rozsvítil celý les – stromy svítily, květiny zpívaly a i nejmenší brouček tančil radostí. „Dokázali jsme to, Brumlíku,“ řekl Brumla a bráška mu dal pusu na čumáček: „Díky, že jsi tu byl se mnou.“ A tak skončila jejich cesta k nočnímu světlu, ale oba věděli, že kdykoliv hvězdy zmizí, vždycky je najdou, protože mají jeden druhého – a to je světlo, které nikdy nezhasne.