Ema Zvědavka – Ema a noční hlídka

Byla hluboká noc a celý dům spal. Venku stály stromy jako strážci ticha a v pokojíčku vládla tma, do které sem tam dopadlo modravé světlo měsíce. Křeček Ema Zvědavka ležela stočená ve svém pelíšku pod komodou, ale dnes jí spánek ne a ne přijít. Převalovala se, dívala se na stíny na stěně a přemýšlela, co se asi děje, když lidé spí. „Možná dům taky usíná. Nebo… nebo možná dýchá,“ zamumlala tiše do tmy. Rozhodla se, že to zjistí. Opatrně vystrčila čumáček z pelíšku, natáhla uši a bez jediného šramotu se vydala na svoji první noční hlídku.

Podlaha pod jejími tlapkami byla studenější než obvykle. Ticho bylo jiné – ne prázdné, ale napjaté, jako by všude kolem čekalo něco neviditelného. Ema našlapovala potichu mezi nohami stolu, u židle se na chvíli zastavila a zavětřila. Vzduch voněl trochu jinak než ve dne – jako kdyby noc měla vlastní parfém, smíchaný z prachu, dřeva a ticha. Když se přiblížila ke kuchyni, ozval se náhlý hluboký zvuk BZZZZZZ, který ji donutil poskočit. Ztuhla. Pak si všimla, že to byla lednice. Stála tiše, ale její vnitřek náhle ožil. „Lednice taky nespí?“ zašeptala si Ema. „Možná se jí zdá sen o mražených malinách…“

Po chvíli, kdy se odvážila znovu pohnout, se vydala dál. V tom se ozvalo klunk a pak tiché vzdechnutí, jak topení vypustilo vzduch. „To bylo jako když si někdo povzdychne ve spánku,“ zamyslela se Ema. Uklidnilo ji to. Najednou jí dům nepřipadal strašidelný – spíš jako velikánský spící kamarád, který sem tam pochrupává nebo se otočí. Na parapetu se zastavila a podívala se ven. Měsíc visel na nebi jako velká stříbrná mince a osvětloval zahradu i sousední střechy. Ema se zadívala nahoru a měla pocit, že se na ni měsíc usmívá. „Ty taky nespíš?“ zašeptala k nebi.

Když se vrátila na podlahu, uvědomila si, kolik toho noc vlastně ukrývá. V koupelně kapala voda do dřezu – tik… tik… tik jako hodiny. V obýváku se tiše houpal závěs v průvanu, i když všechna okna byla zavřená. V rohu pod lampou ležel plyšový medvěd, kterému se zřejmě také nechtělo spát. Ema se k němu přitulila a chvilku jen tak poslouchala. Ticho noci nebylo prázdné – bylo plné zvuků, které se ve dne ztrácí. Bylo to ticho, které mělo duši. A právě proto se jí v tom tichu tak krásně přemýšlelo.

Pomalu se vydala zpět ke svému pelíšku. Její tlapky už byly unavené a ouška plná dojmů. Lehla si, zachumlala se do klubíčka a usmála se. Dnes v noci poznala, že dům ve skutečnosti nikdy nespí docela. Dýchá, šeptá a chrání ty, co v něm bydlí. „Ticho není prázdné. Ticho je jako kolébka,“ šeptla si Ema a zavřela oči. A zatímco venku stále svítil měsíc a lednice si tiše bzučela svůj sen, Ema konečně usnula – klidně, hluboce a srdcem naplněným kouzlem noční hlídky.