Ema Zvědavka – Tajemná krabice, co hučí

Bylo tiché odpoledne a křeček Ema Zvědavka právě klimbal ve svém pelíšku v růžovém patře svého domečku pro hlodavce. Slunce nakukovalo do pokojíku přes krajkový závěs a na polštářek jí dopadal teplý proužek světla. Natálka si kreslila pastelkou obrázky víl a motýlků. Všude vládl mír a klid – až do chvíle, kdy se ozval podivný a děsivě hlasitý hučivý zvuk. Byl to takový ten „VRRRRRR“, co se pomalu rozjíždí a pak jako by najednou ožil celý dům! Ema sebou trhla a její čumáček se zavrtěl ve vzduchu. „Co to bylo?“ pomyslela si vyděšeně. Bylo to blízko. Moc blízko. Možná hned za rohem. Zvedla se na tlapky, napjala ouška a rozhodla se – musí to prozkoumat!

Ema seskočila z pelíšku, opatrně přeběhla po dřevěné podlaze až ke dvířkům klece, které někdo zapomněl nedovřené. Ticho po pěšině, žádné vrzání. Vysoukala se ven a jako malý šedý stín se vydala ke dveřím do obýváku. Zvuk byl teď silnější. „VRRRRRR“ a pak občasné „KLIK, KLAP“, jako by někdo otvíral poklop do jiné dimenze. Ema se krčila za rohem, tlapky jí drkotaly o podlahu. Srdíčko jí tlouklo jako zvoneček. „Je tam příšera? Nějaký polykací netvor?“ špitla sama sobě a pomalu vystrčila čumáček. Na koberci uprostřed obýváku stálo něco velkého, lesklého, černého a hlučného. A co hůř – pohybovalo se to!

To „něco“ mělo dlouhý šedý chobot, kterým nasávalo drobky z koberce, a u toho hlasitě funělo. Za chobotem držela Natálčina maminka rukojeť, jakoby to celé vodila. „Neee, mami, pozor, ono tě to sežere!“ chtěla Ema vykřiknout, ale ze strachu jen seděla za květináčem a její fousky se třásly jako listí ve větru. Vysavač (jak se ten netvor jmenoval, jak brzy zjistíme) se přiblížil k rohu koberce a nasál drobeček sušenky, který Ema poznala – ten jí upadl ráno z tlapky! „On mi ho sežral!“ vyjekla v duchu. V tom se ale jejich pohledy setkaly – Ema a vysavač. A nic se nestalo. Žádné polknutí. Žádné oči. Jen hučení a fňukání.

Když Natálka přišla blíž a sedla si na koberec, Ema rychle přiběhla k ní a schovala se jí do kapsy svetříku. „Neboj se, Eminko,“ pohladila ji, „to je jen vysavač. Pomáhá mamince uklízet.“ Ema vykoukla z kapsy a znovu si ho prohlédla – měl kolečka, tělo jako želva a dlouhou hadici místo krku. Vlastně to nebylo tak děsivé. A když si Natálka klekla vedle maminky a pomohla jí vodit hadici sem a tam, vypadalo to skoro jako hra. Vysavač při tom nasával smítka, prach a drobečky – a všechno to mizelo v jeho bříšku! „On je to takový uklízecí pomocník…“ zamumlala Ema už klidněji a zůstala v kapse, pozorujíc, jak se dům pomalu mění v čisté a voňavé místo.

Natálka začala Emě šeptat do ouška, jak vysavač funguje. „Víš, Emi, uvnitř má malý motorek, co fouká a saje vzduch. A s ním přijdou i všechny nečistoty. Ty se pak schovají do sáčku, který se občas vymění.“ Ema přikyvovala. Takže to není kouzlo, ale technika! A když je doma čisto, tolik se nepráší a dýchá se lépe. Dokonce i křečci nemají špinavé packy. Ema se zamyslela – kolik takových pomocníků ještě doma žije? Kolik „příšer“, které vlastně nejsou zlé, ale jen hlasité a užitečné, se tady skrývá? Zvědavost jí opět začala šimrat na čumáčku a dobrodružná nálada rostla.

Když byl koberec vysátý a vysavač uložen do komory, Ema se vrátila do svého pelíšku. Natálka ji tam opatrně vrátila a dala jí malý kousek mrkvičky na dobrou noc. „Dobrou, moje malá objevitelko,“ zašeptala. Ema zívla, zavrtěla se do klubíčka a s myšlenkami na hučícího kamaráda pomalu usnula. Dnes se naučila něco nového – že ne všechno, co je hlučné, je děsivé. A že zvědavost může přinést nejen strach, ale i pochopení. A v jejím malém křeččím srdci zůstal tichý slib: zítra zjistím, co dělá ta blikající krabička na stěně.