Ovečka Belinda a létající polštář

Ovečka Belinda byla malá, hebká a zvědavá ovečka s bílým, nadýchaným kožíškem, který se třpytil v ranní rose jako cukrová vata. Žila na klidné, zelené louce, kde každé ráno pozdravila sluníčko a každého motýlka, který jí přeletěl přes čumáček. Belinda byla hodně zvídavá – zajímalo ji všechno, co kolem viděla. Když ostatní ovečky poklidně spásaly trávu, ona pozorovala mraky, naslouchala větru a přemýšlela, co se asi skrývá za lesem nebo za kopcem. Nejvíc ale milovala večery, kdy si mohla lehnout na mechový polštářek pod hvězdami a usínat při cvrkání cvrčků. „Mami, myslíš, že někde existuje místo, kde se sny stávají opravdovými?“ ptávala se často maminky ovečky, která se na ni jen usmívala a mazlivě ji pošimrala nosem za ouškem. Belinda byla jiná – snílek, který věřil, že svět je plný tajemství a kouzel, jen je třeba mít oči i srdce dokořán.

Jednoho dne, když se Belinda toulala po louce dál, než kdy jindy, narazila na něco velmi podivného. Uprostřed trávy ležel měkoučký, bílý polštář, který se jemně třásl, jako kdyby dýchal. Nebyl to obyčejný polštář – tenhle měl na sobě malinké zlaté hvězdičky, které lehce zářily i za denního světla. „Jé, co to je?“ vydechla Belinda a opatrně k němu přistoupila. Polštář byl hřejivý a jemný, voněl po vanilce a šeptal: „Usni na mně, Belindo, a poznáš svět, jaký jsi ještě nikdy neviděla.“ Belinda nejprve nevěřila vlastním uším, ale pak se tiše rozhlédla kolem a položila se na něj. Bylo to jako ulehnout do obláčku. V ten moment ji ovanul lehounký vítr, polštář se zvedl do vzduchu a unášel ji výš a výš, nad louky, nad stromy, až k samotnému okraji noční oblohy.

Belinda letěla tiše jako pírko na podzimním vánku. Pod sebou viděla stříbrnou řeku, která svítila jako tekutý měsíc, a lesy, které šuměly ukolébavky. Kolem ní poletovaly snové vlaštovky s průsvitnými křídly, a každá z nich jí šeptla něco jiného: „Vítej mezi snílky… Tady všechno, co si přeješ, můžeš prožít…“ Belinda se jen držela polštáře a nechala se unášet. Polštář jí tiše vyprávěl příběhy o kouzelných místech – o městečku, kde spí plyšová zvířátka, o parku, kde se houpají hvězdy na houpačkách, a o tajemném zámku, kde děti mohou mluvit se svými sny. „To je jako… pohádka!“ vydechla Belinda a oči jí zářily. Byla to první noc, kdy necítila ani kousek strachu. Jen ticho, světlo a dobrodružství.

Když se polštář snesl dolů, Belinda dopadla do měkké zahrady plné světlušek. Stromy měly lístečky ze sametu a v jejich větvích seděly mluvící sovičky. Na cestě ji přivítali malí medvídci v pruhovaných pyžámkách a taneční víly, které se zatočily do hvězdného spirálového víru. „Ty jsi Belinda! Vítej! Čekali jsme tě!“ zvolala jedna víla a podala jí lucerničku plnou snových bublinek. Belinda se smála a běžela s nimi do cukrového lesa, kde stromy šeptaly pohádky a každý krok cinkal jako zvoneček. Hráli si na honěnou s jednorožcem, který mluvil pozpátku, a navštívili čajový dýchánek u kocoura, co nosil cylindr a brýle. Každý v tom světě věděl, že Belinda má dobré srdce – a proto si zaslouží ten nejkouzelnější sen. Když se zvedl měsíční vítr, polštář se opět objevil a připravil se k návratu. „Ale já tu chci zůstat napořád!“ zvolala Belinda. Víly jí však vysvětlily: „Sny se vracejí každou noc. Jen zavři oči a věř…“

Cestou zpět Belinda seděla na polštáři a tiše pozorovala, jak pod nimi znovu plynou sny ostatních dětí – každá hvězdička byla jedním z nich. „Už chápu,“ šeptala si pro sebe, „že sny nejsou jen pro spaní. Jsou to cesty, po kterých se učíme vidět krásu, odvahu i přátelství.“ Když se snesla zpátky na svou louku, všude bylo ticho a měsíční svit hladil trávu. Maminka ovečka ji jemně objala křídlem. „Už jsi zpátky, moje milá?“ Belinda se usmála a přikývla. „Mami, dneska jsem letěla mezi hvězdami a mluvila s vílami.“ Maminka se jen pousmála. „To zní jako krásný sen.“ Ale Belinda věděla, že to nebyl obyčejný sen. To byl začátek něčeho, co se bude opakovat každou noc. Schoulila se do pelíšku, objala polštář a během chviličky usnula. A polštář? Ten tiše vzlétl, aby byl připraven, až nadejde noc.

Od té doby každou noc, když slunce zapadlo a hvězdy se rozzářily jako třpytivá semínka pampelišek, Belinda poslušně vlezla do svého mechového pelíšku a čekala. Kouzelný polštář se vždycky objevil – někdy pomalu jako mlha, jindy s tichým smíchem víl. Belinda si na něj lehla, zavřela oči a nechala se unášet. Každý večer navštívila jiné místo: jednou městečko, kde žijí knížky, jindy podmořskou školku pro mořské koníky. A pokaždé se vracela zpátky, šťastná, naplněná, připravená vyprávět další ráno mamince nové příběhy. „Mami, dneska jsem tančila s planetkami!“ „Mami, dneska jsem si hrála s hvězdným pejskem!“ A maminka jen hrdě naslouchala, protože věděla, že její Belinda má dar – a polštář, který ji chrání a nosí do říše, kde je všechno možné. A tak končí jedna z mnoha nocí… ale nová pohádka právě začíná.