Medvídek Brumla a Kouzelný Polštářek

V hlubokém lese, mezi hustými smrky a vysokými borovicemi, stál malý mechový domeček. Uvnitř v měkkém pelíšku žil medvídek Brumla. Byl to veselý a hodný medvídek, který si přes den rád hrál, běhal po lese a sbíral sladké lesní maliny. Jenže měl jeden velký problém – večer nemohl usnout! Každou noc se převaloval sem a tam, počítal hvězdy na obloze, zkoušel si přikrývat oči tlapkami, ale nic nepomáhalo. „Ach jo,“ povzdechl si smutně, když zase nemohl zabrat, „co jen budu dělat? Bez pořádného spánku jsem ráno unavený a nemůžu si hrát s kamarády!“ A tak ležel a poslouchal noční zvuky lesa, ale místo aby ho to ukolébalo ke spánku, byl jen čím dál víc mrzutý.

Druhý den ráno se Brumla rozhodl, že si nechá poradit. Vzpomněl si na moudrou sovu Hedviku, která žila v dutině starého dubu. Vyprávělo se, že zná spoustu kouzel a tajemství lesa. A tak se za ní vydal. Když k ní dorazil, sova právě rozprostřela svá velká křídla a rozhlížela se po lese. „Dobré ráno, Hedviko!“ pozdravil Brumla. „Mám veliký problém! Nemůžu večer usnout a jsem pořád unavený. Nevíš, jak by se to dalo napravit?“ Sova zamyšleně přivřela oči a pak moudře houkla: „Ach, Brumlo, možná ti pomůže kouzelný polštářek! Je tak měkoučký a hebký, že se na něm spí jako na obláčku. Musíš však najít lesního skřítka Polštářníčka, jediný on ho umí ušít.“ Medvídek nadšeně zatleskal pacičkami. „Děkuju, Hedviko! Hned se za ním vydám!“

Brumla tedy vyrazil na cestu za skřítkem Polštářníčkem, ale nebylo to jen tak. Skřítek bydlel daleko v lese a cesta byla plná překvapení. Nejdříve potkal zajíčka Hopíka, který mu pomohl přeskočit potok. „Jé, děkuju, Hopíku!“ radoval se Brumla. Pak se setkal s ježkem Bodlinkou, který mu ukázal cestu mezi hustými keři. „Tudy se dostaneš rychleji!“ radil ježek a Brumla mu vděčně poděkoval. Nakonec potkal lišku Lindu, která mu pověděla, že Polštářníček se schovává v mechovém domečku pod starým dubem. „Dávej si pozor, ať ho nepolekáš, je moc plachý!“ upozornila ho liška a popřála mu hodně štěstí.

Brumla konečně dorazil k mechovému domečku a opatrně zaklepal. Chvíli bylo ticho, ale pak se objevila malá hlavička s čepičkou z lístků. „Kdo mě hledá?“ ozvalo se tichým hláskem. „To jsem já, medvídek Brumla,“ představil se. „Nemůžu usnout a slyšel jsem, že umíš ušít kouzelný polštářek.“ Skřítek se usmál a pokýval hlavou. „Ano, ale musíš mi slíbit, že každou noc před spaním budeš poslouchat nebo vyprávět hezký příběh. Pak bude polštářek fungovat.“ Brumla rychle přikývl a sledoval, jak Polštářníček začal šít. Použil to nejměkčí peříčko, přidal špetku kouzla a nakonec polštářek zavázal zlatou nití. „Hotovo!“ podal ho Brumlovi a ten si ho s radostí přitiskl k tlapce.

Brumla se s polštářkem vrátil domů a hned si ho položil na pelíšek. Jakmile si na něj položil hlavu, cítil, jak ho objímá měkké teplo a příjemná vůně lesa. Zavřel oči a najednou mu bylo tak lehko! Zdálo se mu o kouzelných loukách, sladkých malinách a veselých kamarádech. Ráno se probudil plný energie a s úsměvem. „To byla ta nejlepší noc!“ zaradoval se. A od té doby už nikdy neměl problém se spaním. Každý večer si totiž před spaním vyprávěl pohádku a kouzelný polštářek mu vždy přinesl ty nejkrásnější sny.