Dobrodružství zlatého kapříka

Na kraji lesa, kde starý dub skláněl větve nad tichým rybníkem, si hrály dvě děti – Anička a Vojta. Házely kamínky do vody a sledovaly, jak se vlnky rozbíhají po hladině. Najednou z vody vyskočilo něco zlatého. „Podívej, Aničko! To je snad zlatá rybka!“ vykřikl Vojta a přiběhl blíž k vodě. Z vody na ně vykoukl kapřík, celý se leskl jako slunce. „Já nejsem obyčejná rybka,“ promluvil překvapivě. „Jsem zlatý kapřík z vodní říše. Potřebuji vaši pomoc, děti.“ Anička i Vojta otevřeli ústa údivem. „Pomoc? Co se stalo?“ zeptala se Anička zvědavě. Kapřík jim vyprávěl, jak ho zlý štikodrak připravil o kouzelnou perličku štěstí, která chrání jeho říši. „Bez ní se celý rybník promění v blátivou bažinu,“ dodal smutně. „Pomůžete mi?“

Anička a Vojta samozřejmě souhlasili. „Ale jak ti můžeme pomoct? My jsme jen děti,“ řekl Vojta nejistě. „Kouzelné věci dokáží i malé děti, pokud mají čisté srdce,“ odpověděl kapřík. Potom jim vysvětlil, že štikodrak ukryl perličku v jeskyni na dně rybníka a že cesta k ní není vůbec jednoduchá. „Musíme projít kolem vodních čarodějnic, které rády pletou kouzla a zkouší trpělivost odvážných,“ varoval je kapřík. „Ale nesmíme se vzdát, jinak je s mou říší konec.“ Děti kapříka ubezpečily, že udělají, co bude v jejich silách. A tak se jejich dobrodružství mohlo začít.

Kapřík třikrát mávl ocasem, a najednou děti pocítily, jak je jemně obklopila voda. Mohly dýchat, jako by byly rybky! Ocitly se v podvodním světě plném záře. Kolem nich plavaly barevné ryby, vodní rostliny se jemně kolébaly a z hlubin zněla zvláštní hudba. „To je nádhera!“ šeptala Anička, ale kapřík je popoháněl: „Nemáme moc času, štikodrak je blízko.“ Plavali dál a objevovali podvodní tunely, lesknoucí se korály a tajemné zámky z mušlí. „Vypadá to jako pohádka,“ řekl Vojta. „Jenže pohádky mívají i zlé postavy,“ upozornil ho kapřík a vedl je k prvnímu úkolu.

Cesta k jeskyni vedla přes hlubokou soutěsku, kde žily tři vodní čarodějnice. Když děti připluly blíž, zaslechly jejich šepot. „Copak tu máme? Lidské děti a zlatého kapříka? To je vzácná návštěva!“ zahihňala se jedna z čarodějnic. „Jestli chcete projít, musíte splnit naše úkoly,“ řekla druhá a podala jim tři skořápky. „Najděte perličku, jinak vás nepustíme dál.“ Děti se na sebe podívaly a začaly hledat. Anička nakonec zavřela oči a řekla: „Musíme důvěřovat srdci.“ Sáhla po prostřední skořápce a našla tam lesknoucí se perličku. Čarodějnice zklamaně zakřičely, ale pustily je dál.

Když se dostali k jeskyni, vzduch ztěžkl. Uvnitř spal obrovský štikodrak. Jeho šupiny se leskly jako zbroj a každé jeho nadechnutí otřásalo vodou. „Musíme ho přelstít,“ zašeptal kapřík. Vojta si všiml, že štikodrak miluje světlo, a řekl: „Přilákáme ho pryč!“ Děti a kapřík společně vytvořili z odrazů perličky a vodních rostlin zářící paprsek, který štikodraka přiměl opustit jeskyni. Když zmizel, kapřík rychle popadl svou perličku. „Máme ji!“ zajásali.

Cesta zpátky byla radostná. Vodní říše se znovu rozjasnila a kapřík se s dětmi loučil. „Díky vám bude naše říše zase krásná. Nikdy nezapomeňte, že i malé srdce dokáže velké věci,“ řekl. Anička a Vojta se ocitli zpět na břehu rybníka, jako by se nic nestalo. Jen u nohou se jim zatřpytila kapka zlaté vody. „To bylo nádherné,“ zašeptala Anička, zatímco se slunce zvolna sklánělo za obzor.