Žirafinka a kouzelný deštník
Žirafinka byla malá žirafa s velkými, hnědými skvrnami a ještě větší zvědavostí. Každé ráno, když slunce začalo hřát, vykoukla ze svého úkrytu pod vysokým stromem a s chutí se vydala prozkoumávat africkou savanu. „Co dneska objevím nového?“ ptala se sama sebe, když natáhla svůj dlouhý krk, aby viděla co nejdál. Žirafinka měla ráda všechna zvířata v okolí – od malých mravenců po slony – a často se ptala své maminky, proč jsou některá zvířátka malá a některá velká, nebo proč má obloha tak krásnou modrou barvu. Její maminka se vždy smála a říkala: „Žirafinko, jednou na všechny otázky najdeš odpověď. Jen musíš být trpělivá.“ Ale Žirafinka byla tak zvědavá, že jí trpělivost nikdy dlouho nevydržela.
Jednoho dne, když Žirafinka bloudila kolem velkého baobabu, narazila na něco zvláštního. Leželo to mezi keři a vypadalo to, jako velká barevná květina. Žirafinka opatrně přistoupila blíž a zjistila, že to není květina, ale něco mnohem zajímavějšího – kouzelný deštník! Byl červený s modrými puntíky a na rukojeti měl vyrytý nápis: „Kdo mě otevře, objeví svět plný překvapení.“ Žirafinka se rozhlédla kolem, jestli náhodou někdo deštník nehledá, ale nikde nikoho neviděla. „Možná bych se měla podívat, co se stane, když ho otevřu,“ přemýšlela nahlas. Pomalu vzala rukojeť do své tlapy a s jemným šustnutím deštník otevřela. A hle, najednou se kolem ní roztočil vír barevných jiskřiček a Žirafinka cítila, jak se vznesla do vzduchu! „Jé, já létám!“ smála se radostně, když se rozhlížela po savaně z výšky, ještě výš než obvykle.
Kouzelný deštník nesl Žirafinku dál a dál, až ji zanesl do lesa, kde ještě nikdy předtím nebyla. Pod vysokými stromy viděla různé zvířátka – králíky, veverky, a dokonce i malého jelena, který vypadal, jako by byl v nesnázích. „Haló, co se děje?“ zavolala na něj Žirafinka, když se snesla blíž k zemi. „Ztratili jsme náš domeček,“ odpověděl malý jelen smutně. „Vítr nám ho odnesl pryč.“ Žirafinka se na chvíli zamyslela a pak se podívala na kouzelný deštník. „Možná bych vám mohla pomoci,“ řekla a jemně mávla deštníkem. Hned nato se z větví stromů začaly snášet lístky a větvičky a vytvořily nový útulný domeček pro jelena a jeho kamarády. „Děkuji ti, Žirafinko!“ volala veverka, která si hned zaběhla dovnitř zkusit nový domeček. Žirafinka se cítila šťastná, že mohla pomoci, a věděla, že její objev kouzelného deštníku byl tím nejlepším dobrodružstvím.
Zatímco se Žirafinka loučila s lesními zvířátky, obloha se začala zatahovat a vítr zesílil. „Pozor, blíží se bouřka!“ volala veverka a schovávala se rychle do svého nového domečku. Žirafinka si uvědomila, že by se měla také schovat, ale kde? Kolem byly jen stromy a husté keře. Naštěstí měla stále svůj kouzelný deštník. „Tak dobře, kamaráde, snad mě ochráníš,“ řekla a rozevřela ho nad sebou. A jakmile deštník otevřela, kolem ní se rozprostřel krásný, teplý světelný štít. Kapky deště se rozbíjely o světlo a Žirafinka zůstala úplně suchá. „To je nádhera!“ smála se, když viděla, jak jí bouřka nemůže ublížit. Kolem ní se rozsvěcely blesky, ale díky kouzelnému deštníku byla Žirafinka v naprostém bezpečí. „Neboj se, bouřko, já se tě nebojím!“ volala vesele do hučícího větru.
Když bouřka ustala a obloha se opět rozjasnila, Žirafinka se rozhodla vrátit se domů. Kouzelný deštník ji nesl zpět nad lesy a savany, až opět spatřila svůj domov – vysoký strom, pod kterým čekala její maminka. „Mami, mami, podívej, co jsem našla!“ volala Žirafinka, když dosedla na zem a běžela za maminkou. Vyprávěla jí o kouzelném deštníku, o zvířátkách v lese a o tom, jak se nebála bouřky. Maminka se usmála a pohladila Žirafinku po krku. „Jsem na tebe moc pyšná, moje zvědavá žirafinko,“ řekla něžně. „Díky tvojí odvaze a laskavosti jsi získala mnoho nových přátel.“ Žirafinka se podívala na kouzelný deštník a usmála se. Už věděla, že největší kouzlo není ve věcech, ale v dobrém srdci a ochotě pomáhat druhým. A s touto myšlenkou se Žirafinka pohodlně uvelebila pod stromem a pomalu usnula, připravená na další dobrodružství, které ji čekalo zítra.
