Želva a kouzelná mušle
Byla jednou jedna želva jménem Týna, která žila na zelené louce nedaleko modrého moře. Všichni v jejím okolí ji znali jako nejpomalejší želvu široko daleko. Zatímco ptáci létali po obloze, ryby plavaly rychle v moři a dokonce i krabi utíkali po pláži rychleji než Týna, ona vždy zůstávala pozadu. „Ach Týno, kdyby ses naučila běhat jako my, mohli bychom se bavit mnohem víc!“ smály se někdy rackové, když ji viděli šourat se pomalu po písku. Ale Týna se jen usmívala a šla dál. Věděla totiž, že rychlost není všechno. V hloubi srdce věřila, že má něco, co je mnohem cennější. Jen ještě nevěděla co.
Jednoho krásného slunečného dne, když se Týna procházela po pláži, zahlédla něco třpytivého. Přiblížila se k tomu a uviděla malou, ale nádhernou mušličku, která zářila jako tisíc hvězd. Byla neobyčejně jemná a měla barvy duhy. Týna ji zvedla a najednou slyšela slabý hlásek, který říkal: „Drž mě blízko ucha a zašeptám ti tajemství.“ Týna, plná zvědavosti, přiložila mušličku k uchu a šeptem se zeptala: „Co je to za tajemství?“ Mušle odpověděla: „Splním ti jedno přání, ale musí být skutečně z hloubi tvého srdce.“ Týna byla ohromena. Přání? Ale co by si mohla přát?
Týna věděla, že nemůže přání plýtvat jen tak. Musí to být něco opravdu důležitého. A tak se rozhodla, že se vydá na cestu, aby zjistila, co si vlastně přeje nejvíc. Pomalu, ale odhodlaně, začala putovat přes lesy a louky, podél břehů moře a kolem vysokých kopců. Cestou potkala zvířata, která byla mnohem rychlejší než ona, ale všichni jí ukazovali, že každý má své tempo. „Kam pospícháš, Týno?“ ptala se rychlá ještěrka. „Jdu hledat své nejhlubší přání,“ odpověděla Týna. „Neboj se, najdeš ho,“ řekla ještěrka a s úsměvem zmizela mezi kameny. Týna věděla, že na své cestě není sama.
Týna putovala dál, ale cesta nebyla vždy snadná. Občas musela překonat kamenité cesty, přelézat spadlé stromy nebo čelit silnému větru, který se jí snažil zastavit. Jednou přišla k velkému bažinatému údolí. „Jak to přejdu? Nemám tak rychlé nohy jako králík nebo dlouhé nohy jako čáp,“ přemýšlela Týna. Ale pak si vzpomněla na své odhodlání. Pomalu, opatrně našla suché místo po suchém místě a nakonec bezpečně přešla. Cestou potkala starou želvu, která jí řekla: „Není důležité, jak rychle jdeš, ale jak dobře znáš cestu.“ Týna se usmála a uvědomila si, že pomalost jí někdy dává čas přemýšlet a rozhodovat se moudře.
Nakonec Týna dorazila na místo, odkud bylo vidět celé moře, a tam se posadila. Držela kouzelnou mušličku v ruce a přemýšlela. A pak to přišlo. Uvědomila si, že její nejhlubší přání není být rychlejší nebo být jako ostatní. Její přání bylo být šťastná taková, jaká je, se svou pomalostí, protože díky ní si mohla užívat každý okamžik, který zažila. Přiložila mušličku k uchu a řekla: „Přeji si být šťastná taková, jaká jsem.“ Mušlička se zaleskla, zašeptala: „Přání splněno,“ a rozplynula se ve vzduchu. Týna se cítila lehká, jako by právě objevila největší tajemství života. A tak se s úsměvem vrátila domů, pomalu, ale šťastná, protože už věděla, že není třeba pospíchat, když jsi na správné cestě.
