Zebří sen o barvách duhy
Byla jednou jedna malá zebra jménem Zorka, která žila na rozlehlých afrických pláních. Každý den běhala se svými kamarádkami po savaně a hrála si na schovávanou mezi vysokými trsy trávy. Jenže Zorka měla jeden tajný sen. Chtěla být barevná! Když viděla, jak ptáci mají křídla zářící modrou, zelenou a žlutou, jak květiny hrají barvami duhy, nebo jak slunce vykouzlí v obloze růžové a fialové odstíny, napadlo ji, jak krásné by bylo být barevná jako ty všechny nádherné věci. „Proč musím mít jen černobílé pruhy?“ ptala se sama sebe. „Chtěla bych být jako duha, barevná a veselá!“ A tak si Zorka umanula, že jednoho dne musí najít způsob, jak získat všechny barvy světa.
Jednoho dne, zatímco Zorka přemýšlela, jak svůj sen uskutečnit, zaslechla jemné šumění nad sebou. Když vzhlédla, uviděla na větvi vysokého stromu moudrého papouška Káju, jehož peří zářilo červenou, modrou a zelenou jako barevná duha. Kája zrovna pospával na slunci, ale když spatřil Zorku, zvedl hlavu a přátelsky zakřičel: „Dobré ráno, zebřičko! Co tě trápí, že máš tak zamyšlený výraz?“ Zorka si povzdychla a odpověděla: „Ach, Kájo, jaké je to být tak krásně barevný? Chtěla bych být jako ty, místo těch obyčejných černobílých pruhů.“ Papoušek se usmál a zamyslel se. „Barvy nejsou všechno, Zorko,“ řekl. „Ale jestli chceš vidět opravdovou krásu, pomohu ti. Musíš najít duhu. Tam pochopíš, jaká kouzla jsou skutečně v přírodě.“ Zorce se rozzářily oči a hned věděla, že se musí vydat na cestu za duhou.
A tak se Zorka vydala na dlouhou cestu, vedla ji přes rozlehlé savany, přes říčky a kolem malých vesniček, kde si děti hrály a volaly na ni: „Podívej, zebra!“ Zorka šla a šla, až nakonec, po mnoha dnech putování, zahlédla na obloze nádhernou duhu. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděla. Rozprostírala se přes celý obzor a její barvy se vlnily jako mořské vlny. Zorka se přiblížila k místu, kde duha začínala, a doufala, že se dokáže nějak natřít jejími barvami. Ale když se dostala blíž, duha se pomalu ztratila ve vzduchu, a zůstala jen jemná mlha. Zorka se posadila a cítila se zklamaně. „Tak blízko a přesto tak daleko,“ povzdechla si. Tu se vedle ní objevil malý chameleon, který měnil barvy podle toho, kde zrovna stál. „Co tady hledáš, zebřičko?“ zeptal se zvědavě. „Chtěla jsem být barevná jako duha,“ odpověděla smutně Zorka. Chameleon se usmál: „Ale barvy duhy nejsou to jediné, co dělá někoho krásným. Pojď, ukážu ti něco zvláštního.“
Chameleon zavedl Zorku na malou louku plnou květin, které se nakláněly v jemném větru. „Podívej se pozorně na sebe, Zorko,“ řekl chameleon. Zorka se podívala do malé tůňky, kde se odrážela její černobílá podoba. Ale v odrazu viděla něco zvláštního – její pruhy nebyly jen černé a bílé, ale odrážely se v nich barvy květin a nebe. Každý pruh byl vlastně jako zrcadlo, které zachycovalo svět okolo. Chameleon se usmál: „Vidíš, Zorko, tvoje pruhy jsou jako kousky všech těch barev. Jsi jedinečná, a to, že máš jen černou a bílou, neznamená, že jsi méně krásná. Každá zebra má své vzory trochu jiné, a to tě činí zvláštní.“ Zorka pochopila, že její krása není v tom, že by byla jako duha, ale v tom, že dokáže odrážet krásu světa kolem sebe. A to bylo něco, co žádný jiný tvor neuměl tak jako zebry.
Zorka se vrátila zpátky domů, kde ji už netrpělivě očekávali její kamarádi. „Kde jsi byla, Zorko?“ ptali se zvědavě. „Šla jsem hledat duhu,“ odpověděla s úsměvem, „a našla jsem něco mnohem lepšího. Uvědomila jsem si, že jsem krásná taková, jaká jsem, se svými černobílými pruhy.“ Kamarádi se na ni usmáli a začali ji chválit. „Vždycky jsi byla krásná, Zorko,“ řekla jedna z jejích kamarádek, „jen jsi to teď pochopila sama.“ A tak Zorka běhala po savaně se svými kamarády, tentokrát bez jakéhokoliv zármutku. Viděla, jak se její pruhy odrážejí v zlaté trávě, jak hrají ve světle zapadajícího slunce, a pochopila, že největší krása je v tom, jak vidíme svět a jak nás vidí ti, kteří nás mají rádi. A tak žila Zorka šťastně, vždy s vědomím, že barvy, které si přála, měla celou dobu v sobě, jen je potřebovala objevit.
