Zázračná semínka
Bylo jednou jedno malé veselé děvčátko jménem Anička, které každý den po škole rádo navštěvovalo svoji babičku, jež bydlela v malém domku na kraji lesa. Babička byla známá tím, že měla velké znalosti o bylinkách, stromech a všech tajemstvích přírody. Jednoho dne, když Anička přišla na návštěvu, babička jí předala malý pytlíček plný různobarevných semínek. „Tato semínka jsou zvláštní, Aničko,“ řekla babička tajemným hlasem. „Musíš je zasadit se srdcem plným radosti a lásky. Když se o ně dobře postaráš, možná tě překvapí.“ Anička byla velmi zvědavá a slíbila, že se o semínka bude starat tak, jak babička říkala. Vzala si pytlíček s velkou opatrností a cestou domů už přemýšlela, kam semínka zasadí.
Když Anička dorazila domů, popadla malou lopatku, kterou měla schovanou v kůlně, a vyrazila na zahradu. Vybrala to nejhezčí místo uprostřed trávníku, kde slunce celý den svítilo, a začala kopat malé jamky pro každé ze semínek. Zatímco semínka zasazovala, potichu si zpívala písničku, kterou jí babička kdysi učila, a přitom si přála, aby z nich vyrostlo něco krásného. Potom semínka opatrně zalila vodou z konvičky a čekala. Už dalšího rána se stalo něco neuvěřitelného! Z místa, kde semínka zasela, začaly vyrůstat rostlinky, ale ne obyčejné – měly třpytivé listy a květy všech barev duhy. Anička byla úplně ohromená. „To je kouzelné!“ vykřikla a nemohla se dočkat, až se o tu novinu podělí s babičkou.
Den za dnem se zahrada stávala čím dál kouzelnější. Rostliny rostly tak rychle, že každý den přinášely nové překvapení. Jednoho dne se objevil strom, který měl místo plodů malá zvonečky, a když Anička zazvonila, z větví začaly vylétávat barevné motýli. Jindy zase objevila květinu, která zpívala, když jí někdo poděkoval za její krásu. Největším překvapením však bylo, když se jednoho rána v zahradě objevil malý skřítek. „Děkuji ti, Aničko, že jsi zasadila ta semínka,“ řekl skřítek, jehož hlas zněl jako ševelení větru mezi listy. „Byla to semínka našeho skřítčího království, a díky tobě teď máme nový domov.“ Anička byla nadšená a ráda skřítkovi slíbila, že o zahradu bude pečovat i nadále, aby byla vždy plná kouzel a života.
Jednoho odpoledne, když si Anička hrála na zahradě, si všimla, že se na obzoru objevují tmavé mraky. Zprvu se jí to zdálo jako běžná bouřka, ale když se začaly zvedat silné větry, uviděla, jak se ke zahradě blíží zlá vichřice. Skřítek vyskočil zpod jednoho z květů a vyděšeně zvolal: „Musíme zahradu ochránit! Pokud ji vichřice zničí, kouzlo zmizí!“ Anička neváhala ani chvilku a začala přikrývat nejkřehčí květiny a pomáhat skřítkovi, který se snažil zahradu ochránit kouzly. Společně zpívali babiččinu písničku, kterou Anička zpívala při sázení, a kouzelná zahrada začala zářit. Zářící světlo se rozšířilo po celé zahradě a vytvořilo ochranný štít, který vichřici zastavil. Všichni si oddechli, když mraky zmizely a zahrada zůstala nedotčená.
Od toho dne byla kouzelná zahrada místem, kde se scházela celá vesnice. Děti si tam hrály se skřítky, poslouchaly zpěv květin a sbíraly plody, které měly neuvěřitelně sladkou chuť. Anička byla šťastná, že její zahrada přináší radost všem, a babička byla na svou vnučku nesmírně pyšná. „Vidíš, Aničko,“ řekla jednoho dne babička, „když dáš do něčeho své srdce a pečuješ o to s láskou, stane se z toho něco opravdu zázračného.“ A tak kouzelná zahrada nejen že zůstala, ale stále rostla a přinášela nové a nové zázraky, které naplňovaly srdce všech lidí radostí a štěstím. A když přišla noc, Anička se dívala z okna na zářící květy v zahradě a věděla, že tam bude vždy místo plné kouzel a přátelství.
