Zajíček a světlušková stezka

Ve stinném lese za kopcem se jednoho letního večera zatoulal malý zajíček jménem Beřík. Byl to den jako každý jiný a Beřík se vydal na procházku za svými kamarády. Jak tak poskakoval po cestičce, zasnil se, pomyslel na nadcházející letní dobrodružství a než si stihl uvědomit, jak daleko zašel, slunce se schovalo za obzor a les ztichl. Najednou si Beřík uvědomil, že jeho nohy stoupají stále dál a dál, až se ocitl mimo známé cestičky. Najednou se kolem něj rozprostřela úplná tma. „Co budu dělat?“ zamumlal Beřík pro sebe a jeho ouška se zachvěla strachem.

Celý svět kolem Beříka byl zahalen ve stínu, ale pak se začalo dít něco zázračného. Z listí a trávy kolem něj začala vylétat drobná světýlka. Světlušky se shlukly kolem Beříka a svými malými lucerničkami osvětlily jeho tvář. V jejich světle se cítil bezpečněji. „Neboj se, Beříku,“ špitla nejstatečnější světluška jménem Luminka. „My ti ukážeme cestu domů.“ Zajíček byl překvapený, protože nikdy předtím světlušky nemluvily. „Děkuji, Luminko, to by bylo skvělé,“ odpověděl trochu rozechvěle, ale s úlevou v hlasu.

Jak světlušky letem zaměřovaly a osvětovaly každou křivolakou cestičku, Beřík si uvědomoval, že cestuje hlouběji do lesa, než se kdy předtím odvážil. Během jejich putování Luminka začala zajíčkovi šeptem vyprávět příběh. „Víš, Beříku,“ začala, „každé naše světýlko je ve skutečnosti splněným přáním jednoho dítěte. Když večer hvězdy září, děti po celém světě si přejí srdcem to, co by si nejvíc přály. A my světlušky máme tu čest, splnit jejich přání a uchovat je jako malé majáčky naděje.“ Beřík naslouchal se zatajeným dechem. „Takže každé světlo má svůj příběh?“ zeptal se fascinovaně. „Přesně tak,“ přikývla Luminka, „a dnes v noci tě jimi provedeme.“

Cesta byla plná překvapení. Při každém jejich zastavení se kolem Beříka vynořovalo nové fantaskní světýlko. Viděl tu světélka přání holčičky, co si přeje učit se tancovat, nebo chlapce, který touží po tom stát se statečným rytířem. „To svétlé krajka je přáním malé Emy,“ řekla světluška velmi pyšně. Beřík udiveně pozoroval každý mihotající se pramen světla a cítil, jak se jeho srdce plní radostí z naplňujících se přání. „Jsou tak krásná, že bych tu s vámi zůstal navždy,“ prohlásil zasněně.

Nakonec, jak světlušky s Beříkem dorazily ke kraji lesa, zjistil, že se neprobouzí jen světlo přání, ale také nové přátelství. „Děkuju ti, Luminko, i vám všem ostatním. Naučili jste mě, že i v nejtemnější noci může být světlo, které ukáže cestu,“ řekl hluboce dojatě. „A my jsme rádi, že jsme ti mohli pomoct,“ zvonivě odpověděla Luminka a mrkla na něj očkem plným jasu.

Beřík nakonec dorazil šťastně domů, kde ho už čekala jeho starostlivá maminka. „Kde jsi byl, Beříku? Bála jsem se o tebe,“ objala ho těsně. „Mami, musím ti něco úžasného vyprávět,“ řekl vzrušeně. A tak, zatímco si lehal do své postýlky, začal jí vyprávět o světluškách a jejich magických světýlkách. Ačkoliv se nyní zavřel v bezpečí svého domova, jeho srdce stále nespalo – teď totiž věděl, že všude kolem je spousta krásných přání, stačí je jen odhalit. A s tímto uvědoměním Beřík poprvé za dlouhou dobu usnul sladce a s úsměvem.