Žabák Pepík a ztracený rybník

Na kraji hlubokého lesa, kde zpívali ptáčci a slunce zlatilo vodní hladinu, stál malý rybník. V tom rybníku žil Žabák Pepík, nejveselejší žába široko daleko. Pepík měl rád své tiché chvilky, kdy mohl skákat z jednoho leknínu na druhý nebo poslouchat, jak v rákosí cvrlikají kobylky. „Tady je to nejlepší místo na světě!“ pochvaloval si každý den. Jeho rybník byl nejen jeho domovem, ale i místem setkání všech lesních zvířat. Občas přišla srnka napít, ježek se schoval do stínu vrby a lišák Filip si vždy rád poslechl Pepíkovy historky o tom, jak přelstil velkého volavku.

Jednoho rána se ale stalo něco zvláštního. Pepík se probudil na suchu! Jeho rybník zmizel. Nebylo tu žádné bublání vody, lekníny se proměnily v seschlé listy a ryby, které byly jeho sousedy, zmizely. „Co se to jen stalo?“ vykřikl vyděsený Pepík. Prošel celý břeh, ale nikde nenašel ani kapku vody. Byl z toho zoufalý, protože věděl, že bez rybníka není jeho domov. Rozhodl se, že příjde na kloub této záhadě, a tak si zabalil do svého ranečku hbité nohy a vydal se do lesa hledat odpovědi.

Po několika hodinách bloudění narazil Pepík na lišáka Filipa. Filip si právě vyhrabával snídani pod velikým dubem, když uslyšel Pepíkovy rychlé kroky. „Copak, Pepíku? Kam máš tak naponáhlo?“ zeptal se. Pepík mu všechno vyprávěl, jak se probudil na suchu, a lišák zvážněl. „To není jen tak, voda se přece neztratí sama od sebe,“ řekl Filip a zamyšleně si podrbal za uchem. „Slyšel jsem ale, že v hlubinách lesa je kouzelná studánka, která má moc vrátit ztracenou vodu. Ale nikdo tam nedojde, protože cesta je plná nástrah.“ Pepík se nezalekl. „Musím to zkusit. Můj rybník potřebuje pomoc!“ prohlásil odhodlaně a Filip se rozhodl jít s ním.

Spolu se tedy vydali do temného lesa. Stromy tu byly vysoké jako věže, slunce se těžko prodralo skrze husté větve a záhadné zvuky plnily vzduch. Každý krok byl dobrodružstvím. „Pepíku, slyšíš to? To snad šumí křídla sovy!“ zašeptal Filip. Pepík se ale nedal vyvést z míry. Oba museli přes bažiny, kde jim málem uvízly tlapky, a přes starý most, který vrzal, jako by každý okamžik měl spadnout. Nakonec došli k místu, kde stála malá chaloupka s dýmajícím komínem. Uvnitř je přivítala stará sova, která věděla o studánce a dala jim radu: „Abyste ji našli, musíte naslouchat písni lesa. Kdo neposlouchá, ten nikdy nenajde cestu.“

Vedeni sovčí radou naslouchali Pepík a Filip každému zvuku lesa. Brzy si všimli jemné melodie, která se nesla vzduchem. Byl to hlas studánky. Krok za krokem sledovali těch několik tónů a najednou ji spatřili. Byla to nejkrásnější studánka, jakou kdy viděli. Voda v ní byla průzračně modrá a vypadala, jako by svítíla vlastním světlem. „Tak to je ta studánka,“ vydechl Filip. Pepík přistoupil blíž a uslyšel jemný hlas, který mu říkal: „Dotkni se mě a přej si, co tvé srdce potřebuje.“ Pepík zavřel oči a řekl: „Přeji si, aby se můj rybník vrátil a mohl zůstat naším domovem navždy.“

Jakmile Pepík svá slova dořekl, studánka zazářila oslnivým světlem a vše kolem nich se proměnilo. Oba najednou stáli zpět na břehu rybníka. Ale nebyl to jen tak obyčejný rybník – jeho voda byla jasněší a život kolem bšel naplno. Lekníny se opět rozprostřely po hladině, ryby plavaly vesele sem a tam a ptáčci zpívali v korunách stromů. „Dokázali jsme to!“ zvolal Pepík radostně a vyskočil vysoko do vzduchu. Filip se na něho usmál: „Tvoje odvaha zachránila vše, Pepíku.“

Brzy se zpráva o návratu rybníka rozšířila po celém lese. Všechna zvířata přišla, aby viděla ten zázrak na vlastní oči. Srnky, zajíci, ježci i ptáčci se radovali a děkovali Pepíkovi za jeho statečnost. „Teď už víme, že náš domov je v bezpečí, protože máme tak odvážného ochránce jako ty,“ řekla srnka. A Pepík? Ten se jen usmíval. Věděl, že jeho rybník je zase takový, jaký má být – plný života, radosti a pohody. Od toho dne se každá žába i ostatní zvířata dívali na Pepíka s obdivem. A když někdo potřeboval pomoc, věděl, že Pepík bude první, kdo přiběhne.