Žabák Emil a dobrodružství na jezírku

Žabák Emil, malý, zvídavý žabák, žije v hustém lese u klidného jezírka, které je obklopeno vysokými stromy a zářícími lekníny. Jednoho večera, když se měsíc odráží na hladině jezírka a světlušky tančí v rytmu jemného nočního vánku, Emil cítí, že dnes je něco jinak. Když skáče po jezírku a pozoruje svůj odraz, objeví v dálce zvláštní světélko. Zvědavost ho táhne blíž, a tak se rozhodne zjistit, co to je. „Kdo jsi?“ zavolá, ale místo odpovědi slyší jen tiché šplouchnutí. Srdce mu buší vzrušením – čeká ho něco tajemného.

Když Emil skáče blíž k tajemnému světélku, uvidí, že se pohybuje pod hladinou jezírka, jako by ho něco lákalo hlouběji do neznáma. Světélko se najednou zastaví, a z vody se vynoří stará, moudrá želva Jarmila, která se mu začne tiše smát. „Ach, Emile, to jsem byla já,“ říká želva Jarmila svým klidným hlasem. „Hledáš odpovědi, ale někdy je dobré si na ně chvíli počkat.“ Emil je zpočátku zklamaný, že tajemné světélko byla jen želva, ale zároveň se těší, že s Jarmilou bude moct prožít nové dobrodružství. Jarmila ho zavede k mělkému okraji jezírka a povídá mu o zázracích a tajemstvích, která v sobě jezírko ukrývá.

Jarmila vypráví Emilkovi o kouzelném leknínu, který podle pověsti vykvete pouze jednou za sto let a jeho květ se prý rozzáří modrou září, když se na něj podívá někdo s čistým srdcem. „Kdysi jsem ho viděla, Emile,“ vypráví želva se vzpomínkou v očích. „Je to pohled, který nikdy nezapomeneš.“ Emil je naprosto uchvácený a okamžitě zatouží kouzelný leknín vidět. „A kdy zase vykvete?“ ptá se dychtivě. Jarmila se jen usměje a podívá se na měsíc. „Možná už brzy,“ zašeptá tajemně. Emil ví, že musí být trpělivý, ale jeho malá žabí dušička hoří zvědavostí a netrpělivě čeká na zázrak.

Emil tráví každou noc u jezírka, čeká na to, kdy kouzelný leknín vykvete. Pozoruje oblohu plnou hvězd a poslouchá tichý šum lesa, zatímco jeho kamarádi žabky už dávno spí. Emil si povídá s měsícem a svěřuje mu svá tajná přání. „Měsíci, kdyby tak ten leknín vykvetl,“ šeptá Emil a doufá, že mu měsíc rozumí. Jedné noci, kdy zůstane u jezírka až do brzkého rána, si všimne jemné modré záře na hladině. Celé jeho žabí srdce poskočí radostí – je to kouzelný leknín!

Emil se pomalu blíží ke kouzelnému leknínu, který se otevírá pod světlem vycházejícího slunce. Modrá záře ho obklopuje a Emil cítí, jako by ho celý svět objímal. Leknín se zdá být živý, a když se na něj Emil dívá, má pocit, že slyší jeho tiché šepoty o tajemstvích, která skrývá. Leknín náhle vyzařuje světlo, které projde celým jezírkem, a Emil se cítí jako v pohádce. „Děkuji,“ šeptá Emil do tiché noci, když leknín zavírá své okvětní lístky. Když se vrací domů, ví, že zažil něco, co mu zůstane v srdci navždy – tajemství jezírka, které zná jen on a kouzelný leknín.