V kouzelném lese s malým vlkem
V jednom kouzelném lese, plném stromů jako vysokých hradů a květin jasných jak duha, žil malý vlk. Byl to nejšťastnější vlčík pod sluncem a všichni obyvatelé lesa ho měli rádi. Jeho srst byla měkká jako obláček a oči měl zářivě modré jako nebe v letní den. Malý vlk měl v lese svůj domeček, postavený z mechu, listů a větví. Byl to poklidný domov, kde vlčík trávil své dny hraním a učením se o světě kolem něj.
Jednoho dne, když se malý vlk houpal na houpací síti mezi dvěma velkými dubovými stromy, k němu přišla malá veverka. Byla to rozjařená veverka s chundelatým ocasem, která vypadala jako malý mráček. Sotva se uklidnila, řekla mu, že nemůže najít svou zásobu oříšků, kterou ukryla na zimu. Vlkovi se jí zželelo a nabídl, že jí pomůže hledat.
Spolu se vydali na dobrodružnou cestu skrz kouzelný les. Vlk a veverka běhali od stromu ke stromu, zkoumali každý kout a škvíru. Věděli, že hledají malou skrýš plnou ořechů, ale kde přesně ji veverka ukryla, to nevěděla.
Cesta nebyla vždy snadná. Narazili na divokou řeku, kterou museli přebrodit, přičemž malý vlk musel veverku přenést na svém hřbetě. Pak objevili hlubokou jeskyni plnou zvuků, které zněly jako staré příběhy, a museli prozkoumat její temnou hloubku. Ale nevzdali se. Vlk se nebál, protože věděl, že musí pomoci své kamarádce.
Nakonec, po dlouhém dni plném dobrodružství a překážek, našli ztracenou zásobu oříšků ukrytou v dutině starého jilmu. Veverka byla nadšená a vlk se cítil hrdě, že mohl pomoci. Pak se společně vrátili domů, kde uspořádali malou oslavu s ostatními zvířátky z lesa. Bylo to veselé zakončení jednoho velmi dobrodružného dne, a tak se stalo, že malý vlk a veverka stali ještě lepšími přáteli, než byli předtím. A pokud nezabloudili, žijí tam dodnes, spokojeně a šťastně ve svém kouzelném lese.
