Srneček a kouzelný les
Byl jednou jeden malý srneček jménem Jeník, který žil se svou rodinou na okraji velkého lesa. Každý večer, když se slunce skrylo za horizont a obloha se začala zabarvovat do růžova a fialova, Jeník se položil na svou měkkou postýlku z lesního mechu a snil o dobrodružstvích. Nejvíce ho zajímal tajemný les, který se rozprostíral hluboko za místy, kam mu maminka dovolila chodit. Babička mu kdysi vyprávěla o kouzelné květině, která v noci svítí jako měsíční světlo a může splnit jedno přání. Jeník si představoval, jak tu květinu najde a přinese ji zpátky, aby všichni viděli, že není jen malý srneček, ale také odvážný objevitel. Jednoho večera, když už byl téměř v polospánku, rozhodl se, že nazítří zkusí své štěstí a vydá se najít kouzelnou květinu.
Ráno se probudil s jasným cílem a nadšením v srdci. Bez váhání vyrazil do lesa, opatrně našlapoval mezi stromy, aby nevzbudil žádné podezření u své maminky. Les byl zpočátku stejný, jak ho znal – tiché zurčení potůčku, šustění listí a ptačí zpěv. Ale čím hlouběji šel, tím se vše měnilo. Stromy byly hustější, jejich větve se proplétaly jako prsty a vrhaly na zem tajemné stíny. Jeník kráčel a hledal květinu, o které snil. Čím dál šel, tím více měl pocit, že slyší jemný šepot – snad to byla květina, která ho volala? Ale když našel místo, kde měla květina růst, viděl jen prázdnou mýtinu. „Ach ne, ztratila se!“ povzdechl si Jeník. Nevěděl, co dál, a začal mít trochu strach. Les byl nyní tmavší a cizí. V tu chvíli si uvědomil, že možná bude potřebovat pomoc.
Když se Jeník otočil, aby se vrátil zpět, uslyšel tenký zvonivý hlas. „Nezoufej, malý srnečku!“ Zvedl hlavu a spatřil před sebou malou vílu, která vypadala jako zlatavé světélko poletující nad zemí. „Jmenuji se Emilka,“ představila se víla, „a pomůžu ti najít to, co hledáš.“ Jeník byl překvapený, ale současně pocítil úlevu. „Hledám kouzelnou květinu, která umí splnit přání,“ vysvětlil jí Jeník. Víla se na něj usmála a zamávala svými průsvitnými křídly. „Ta květina roste jen tam, kde se sejde odvaha a laskavost. Pojď se mnou, ukážu ti cestu.“ Jeník šel vedle ní a cítil, jak jeho strach pomalu mizí. Víla mu vyprávěla o tajemstvích lesa a učila ho, jak naslouchat stromům a chápat jejich řeč. Jeník poznával les novým způsobem a začínal chápat, že dobrodružství není jen o nalezení květiny, ale také o učení se a překonávání vlastních obav.
Víla Emilka vedla Jeníka hlouběji a hlouběji do lesa, tam, kde ještě nikdy nebyl. Procházeli kolem starých dubů, kde se proháněly veverky, a přes malou říčku, jejíž voda se třpytila jako stříbro. „Pozor, Jeníku, tady musíme být opatrní,“ varovala ho víla, když přišli k hustému houští, které se zdálo neproniknutelné. Jeník se musel prodírat mezi větvemi, které se mu zdály, jako by měly vlastní vůli a nechtěly ho pustit dál. Ale nechtěl se vzdát, vždyť už byl tak blízko! Víla mu ukázala, jak najít cestu – když se zastavil, zavřel oči a naslouchal lesu, mohl cítit jemné vedení, jako by ho samotná země vedla správným směrem. Nakonec došli na malou mýtinu, kde stál mohutný strom s kmenem širokým jako celý Jeníkův domov. „Tady je to místo,“ řekla Emilka. Jeník se podíval kolem a jeho oči se rozzářily – na úpatí stromu uviděl jemné světélko. Kouzelná květina!
Jeník se opatrně přiblížil ke květině, když najednou z vrcholku stromu přiletěla velká, stará sova. „Kdo se opovažuje brát kouzelnou květinu?“ zahoukala přísně. Jeník se polekal, ale rychle se vzpamatoval. „Jsem Jeník a chtěl jsem najít květinu, abych mohl splnit přání – ne pro sebe, ale pro celý les. Aby byl chráněný a všichni v něm mohli žít v míru,“ odpověděl statečně. Sova na něj pohlédla svýma velkýma, zlatýma očima a pak se usmála. „Vidím, že jsi odvážný a tvé srdce je čisté. To je právě to, co tato květina potřebuje. Ale pamatuj, kouzlo funguje jen tehdy, když se o něj dělíme.“ Jeník přikývl, a sova mu dovolila vzít květinu. Jeník ji opatrně utrhl a cítil, jak mu projíždí teplé světlo od špiček uší až po kopyta. Květina jemně zářila a Jeník věděl, že se splní jeho přání pro celý les.
Cesta zpátky byla mnohem jednodušší, protože Jeník měl teď s sebou nejen kouzelnou květinu, ale také nové přátele – vílu Emilku a starou sovu, která mu letěla nad hlavou a ukazovala správný směr. Když se přiblížili k okraji lesa, viděl Jeník svou maminku, jak se rozhlíží a volá jeho jméno. „Tady jsem, mami!“ zavolal a rozběhl se k ní. Maminka ho pevně objala a měla slzy v očích, ale když viděla květinu, pochopila, že její syn se vrátil jako někdo, kdo se už nebál neznáma. Jeník zasadil kouzelnou květinu na louce u lesa a každý večer její jemné světlo chránilo všechny obyvatele lesa. A tak se Jeníkův sen stal skutečností – nejenže našel kouzelnou květinu, ale stal se z něj skutečný ochránce lesa, na kterého byl každý pyšný. A když přišla noc, Jeník se uložil na svou postýlku z mechu, zavřel oči a tentokrát snil o dalších kouzelných dobrodružstvích, která na něj ještě čekají.
