Sněžný muž Hugo a Zmrzlé srdce

V zemi zvané Běloles, která se rozprostírala za sedmi lesy a jednou ledovou řekou, byl sníh doma po celý rok. Vločky tam nepadaly, ale tiše se snášely jako hebké peříčko, a když dopadly na zem, jemně zazvonily, jako by chtěly pozdravit svět. Lidé ve vesnici pod horami žili klidně, ale měli jeden velký strach – báli se Sněžného muže, který prý obýval nejvyšší horu zvanou Bílotrh. Vyprávělo se, že má oči jako zamrzlé rybníky, chlupy jako zmrzlé větve a srdce studené jako ledovec. Děti ho znaly jen z vyprávění a kreslily ho s ostrými zuby a drápy, které prý mávaly ve větru, když se rozhněval. „Nikdy nechoďte do hor sami,“ varovala babička každého, kdo přemýšlel o výletě. Ale jen málokdo si položil otázku: Proč je Sněžný muž vlastně sám? A ještě méně lidí se odvážilo věřit, že možná vůbec není zlý.

Jednoho mrazivého rána přišla do vesnice nová rodina – s nimi i osmiletá holčička jménem Amálka. Měla veliké oči, věčně popletenou čepici a srdce tak hřejivé, že by roztopilo i zamrzlou kaluž jen úsměvem. Zatímco ostatní děti se držely doma, Amálka ráda bloumala krajinou, pozorovala sněhové vločky pod lupou a snila o tom, že jednou potká Sněžného muže a zjistí, jaký doopravdy je. „Myslím, že není zlý. Jenom je sám a nikdo s ním nemluví,“ říkala do ouška svému pejskovi Čudlíkovi, který věrně pobíhal kolem ní. A pak se jednoho dne stalo něco nečekaného – Čudlík utekl přímo do hor. Amálka ho s pláčem hledala všude, až nakonec zahlédla malé stopy vedoucí do mlhy. „Počkej, Čudlíku! Já jdu za tebou!“ vykřikla a vydala se po nich bez váhání, s malou lucerničkou v ruce a velkým odhodláním v srdci.

Stopy vedly Amálku vysoko do hor, kde ticho bylo tak hluboké, že slyšela vlastní srdce tlouct. Mráz jí kousal do tváří, ale pokračovala dál. A pak – uprostřed zasněžené skály – spatřila otvor v ledu. Vešla dovnitř a spatřila něco, co by jiného možná vyděsilo – velikého, chlupatého tvora sedícího u zamrzlého ohniště. „Promiňte, pane… neviděl jste mého pejska?“ zašeptala tiše. Tvor se otočil – měl oči opravdu jako zamrzlé rybníky, ale nevypadaly zlé. Spíš překvapené a trochu… smutné. „Tady…“ zabručel hlubokým hlasem a zvedl Čudlíka, který spokojeně vrtěl ocáskem. „Děkuju,“ usmála se Amálka a dodala: „Vy jste… Hugo?“ Tvor přikývl. „Nikdo mě tak neoslovil už sto zim.“ A tak začalo jejich první, tiché přátelství, v jeskyni, kde se poprvé po dlouhé době rozhostilo něco, co připomínalo teplo – nejen od ohně, ale i v srdci.

Hugo se svěřil Amálce, že kdysi dávno býval veselý a lidé za ním chodili pro rady. Ale jednoho dne se něco stalo – jeho srdce zmrzlo, jakoby ho obklopil ledový smutek, a on přestal cítit radost. „Slyšel jsem o jednom krystalu,“ zabručel Hugo, „který se ukrývá v Srdci hor. Prý dokáže rozehřát i nejchladnější srdce – ale nikdo ho zatím nenašel.“ Amálka se okamžitě postavila: „Tak ho najdeme!“ A tak se spolu – sněžný muž a malá holčička – vydali na cestu, kterou ještě nikdo neprošel. Čekaly je zmrzlé soutěsky, mlhavé lesy i mluvící sob jménem Norbert, který jim pomohl přepravit se přes propast. Cesta nebyla snadná, ale každý krok, každá společná sněhová koule a každé tiché sdílení radosti jim pomáhalo rozehřívat Hugovo srdce ještě dřív, než došli k cíli.

Když konečně dorazili do Srdce hor, uprostřed ledového jezera stál krystal veliký jako Hugova pěst. Zářil modrobíle, jako by v sobě měl světlo měsíce. Amálka k němu přistoupila a položila na něj dlaň. „Prosím, pomož Hugovi,“ zašeptala. V tu chvíli se led pod krystalem rozzářil a jemné praskání se rozlehlo horami. Hugo ucítil zvláštní teplo v hrudi. Zavřel oči a najednou ho zaplavily vzpomínky – na smích dětí, které si kdysi hrávaly u jeho jeskyně, na světlo luceren ve tmě, na vlastní smích, který už téměř zapomněl. „Já… něco cítím,“ hlesl tiše. A pak – úplně poprvé po staletích – se sněžný muž usmál. Úsměv tak veliký, že z něj i sníh kolem zjihnul.

Když se Amálka a Hugo vrátili zpátky do vesnice, lidé nejprve oněměli hrůzou. Ale pak si všimli, že Hugo neničí, nekřičí, ani nikoho neděsí – jen stojí tiše vedle Amálky a hladí Čudlíka. „Nebojte se,“ zvolala Amálka. „Hugo je náš přítel.“ A jakmile se Hugo sklonil a podal malé děvčátko k babičce do náručí, lidé pochopili, že se něco změnilo. Od té doby chodili za Hugem pro rady, hráli si s ním v závějích a každý rok slavili Den přátelství, kdy mu nosili dárky z vesnice. A co Hugo? Jeho srdce už dávno nebylo zmrzlé. Bylo teplé, široké a plné radosti. A když se někdo zeptal, jak se to stalo, odpověděl vždy s úsměvem: „Jedna malá holčička mi připomněla, co je to mít přátele.“