Sněhurka a 7 trpaslíků
V královském zámku, obklopeném hlubokými lesy a rozkvetlými loukami, se narodila dívka s pokožkou bílou jako sníh, rty rudými jako krev a vlasy černými jako havraní peří. Proto jí dali jméno Sněhurka. Byla milá, laskavá a všichni ji měli rádi. Její maminka ale brzy zemřela a král si vzal novou královnu. Byla krásná, ale její srdce bylo tvrdé jako kámen a plné závisti. Každý den se dívala do svého kouzelného zrcadla a ptala se: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: „Ty, má paní.“ Ale když Sněhurka dospěla, zrcadlo jednoho dne řeklo: „Sněhurka je krásnější než ty.“ Královna vzplála hněvem a rozhodla se, že se Sněhurky zbaví.
Královna přikázala lovci, aby Sněhurku odvedl hluboko do lesa a tam ji nechal napospas divokým zvířatům. Lovec však měl dobré srdce a nedokázal ublížit nevinné dívce. „Utíkej, Sněhurko, schovej se v lese!“ zašeptal jí. Sněhurka utíkala, až ji nohy bolely, a v hustém lese se cítila ztracená a vystrašená. Po dlouhé cestě objevila malou chaloupku, kde bylo vše drobné – malé židle, malé postýlky, dokonce i maličké talířky. Byla unavená, a tak si lehla a usnula. Když se trpaslíci večer vrátili z práce v dolech, našli ji tam. „Kdo jsi?“ ptali se. „Jsem Sněhurka,“ odpověděla dívka a trpaslíci ji s radostí přijali mezi sebe.
Když se královna opět zeptala zrcadla, kdo je nejkrásnější, odpověď ji rozzuřila: „Sněhurka, která žije v chaloupce za sedmi horami.“ Královna vymyslela zlý plán. Přestrojila se za stařenku a nesla v košíku nádherné rudé jablko. Když došla k chaloupce, zaklepala: „Děvčátko, dej si jablíčko, je šťavnaté a sladké!“ Sněhurka byla opatrná, ale jablko vonělo tak lákavě, že neodolala. Sotva se zakousla, padla k zemi – otrávená kouzlem královny.
Když se trpaslíci vrátili domů, nalezli Sněhurku bezvládnou a nehybnou. Plakali nad ní a nemohli uvěřit, že je pryč. „Položíme ji do skleněné rakve,“ rozhodli, „abychom ji mohli stále vidět.“ A tak Sněhurka ležela v průzračné rakvi uprostřed lesa, krásná jako spící princezna. Lesní zvířátka přicházela a nosila jí květiny, ptáčci nad ní zpívali smutné písně. Trpaslíci se u ní střídali a doufali, že se stane zázrak.
Jednoho dne jel kolem princ na bílém koni. Když spatřil Sněhurku, jeho srdce se zachvělo. „Je tak krásná,“ řekl, „nemohu ji tu nechat.“ Slezl z koně, přistoupil k ní a políbil ji. Jakmile se jeho rty dotkly jejích, kouzlo se zlomilo. Sněhurka se nadechla a otevřela oči. „Co se stalo?“ ptala se. Trpaslíci a princ jásali radostí a Sněhurka se usmála na prince, kterého okamžitě poznala jako svou pravou lásku.
Princ Sněhurku vzal na svůj hrad a brzy byla svatba. Celé království oslavovalo. A co zlá královna? Když zrcadlo řeklo, že Sněhurka je nejkrásnější, vzteky se rozběhla do temného lesa a už ji nikdo nikdy neviděl. Sněhurka a princ žili šťastně až do konce svých dnů a trpaslíci je často navštěvovali. A tak pohádka končí – jak jinak než štěstím, láskou a dobrotou, která vždy zvítězí nad zlobou.
