Sněhulákův kouzelný sen

V malé zasněžené vesnici stál na okraji lesa malý, ale velmi šťastný sněhulák jménem Kulíček. Kulíček byl postaven dětmi, které ho každý den chodily navštěvovat, přinášely mu nové knoflíky na kabát a občas mu dokonce daly mrkvový nos zpět, když ho nějaký ptáček vzal. Kulíček měl ale jedno velké přání, které nosil v srdci – chtěl ožít a tancovat s dětmi ve sněhu. „Kéž bych mohl aspoň jednou v životě sám pohybovat rukama a nohama,“ povzdechl si často, když viděl děti, jak si hrají okolo něj. Byl velmi šťastný, ale přece jen něco malého mu chybělo. Jednoho večera, kdy kolem něho vše ztichlo a hvězdy se jasně třpytily na obloze, rozhodl se, že najde způsob, jak svůj sen splnit.

Kulíček slyšel od starších sněhuláků pověst, že v hlubokém lese je kouzelný sníh, který dokáže proměnit sněhuláka v živou bytost, ale jen na jednu noc. Protože noc byla tichá a měsíc jasně zářil, rozhodl se, že je správný čas vydat se na cestu. Pomalu se sunul směrem k lesu, jeho malá kulatá těla se s lehkostí kutálela po sněhu. Srdce mu bušilo nadšením i strachem, protože nevěděl, co ho v lese čeká. „Musím najít ten kouzelný sníh,“ opakoval si potichu, když se přibližoval ke stromům, které vypadaly jako obrovští hlídači nočního lesa. Sněhulák věděl, že cesta bude dlouhá, ale jeho touha ožít na jednu noc byla silnější než cokoliv jiného.

Jak Kulíček pomalu postupoval hlouběji do lesa, zaslechl najednou jemné šustění sněhu. Otočil se a uviděl malé zvířátko – byl to zajíček jménem Bělka, který se k němu přitulil a zvědavě si ho prohlížel. „Kam jdeš, sněhuláku?“ zeptal se Bělka svým tichým hláskem. Kulíček mu povyprávěl o svém velkém přání a kouzelném sněhu. Bělka se zamyslel a povídá: „Znám někoho, kdo ti může pomoci! Starý moudrý jezevec, který žije v nejhlubší části lesa, ví o všech kouzlech.“ Kulíček byl nadšený a spolu s Bělkou se vydal k jezevci. Cestou potkali i sovu Soňu a lišku Lízu, které se k nim přidaly a slíbily, že jim pomohou najít starého jezevce. „Společně to určitě zvládneme!“ řekla sova, která z výšky svými ostrými očky sledovala cestu.

Když konečně dorazili k moudrému jezevci, Kulíček s pokorou vysvětlil, proč ho hledá. Jezevec si ho pozorně vyslechl, zamyslel se a pak pomalu kývl hlavou. „Existuje cesta, jak splnit tvé přání, sněhuláku,“ řekl hlubokým hlasem, „ale musíš najít záhadný starý strom v srdci lesa. Na jeho větvích roste kouzelný prášek, který když posypeš své tělo, oživí tě, ale jen do východu slunce.“ Kulíček byl plný naděje. Spolu se svými novými přáteli se vydal hledat ten starý strom. Les byl stále temnější, ale v dálce zahlédli strom, jehož větve byly pokryté jemně se třpytícím práškem. „To je on!“ vykřikl zajíček Bělka. Kulíček se odvážně přiblížil a s pomocí sovy Soňi se jim podařilo nasbírat trochu kouzelného prášku.

Když měl Kulíček prášek ve svých rukou, jeho srdce bilo radostí a vzrušením. Pomalu si jej posypal po svém těle, a najednou pocítil, jak se jeho ruce a nohy začaly hýbat. „Já žiju!“ zvolal radostně a rozběhl se, tancoval po sněhu, poskakoval s liškou Lízou a závodil se zajíčkem Bělkou. Jeho sen se konečně splnil. Celou noc si hrál se zvířátky, prozkoumával les a radoval se z každého okamžiku. Když se však začalo blížit ráno a první paprsky slunce dopadly na sníh, Kulíček pocítil, jak se jeho pohyby zpomalují. „Je čas,“ řekla sova Soňa tiše, „ale splnil jsi svůj sen.“ Kulíček se usmál, vděčný za kouzelnou noc. Pomalu se vrátil na své místo na kraji lesa, kde na něj čekaly děti. A i když už se nemohl hýbat, v srdci věděl, že prožil tu nejkrásnější noc svého života.