Slepička a kouzelná zrníčka
Na jednom malém vesnickém dvorku žila slepička jménem Zlatka. Zlatka byla veselá a vždy se činila, hledala červíky a snášela vajíčka, ale měla jeden tajný sen. Chtěla umět létat jako velcí ptáci na nebi. Každý den, když se podívala na holuby poletující nad stodolou nebo když viděla vlaštovky, jak proplouvají vzduchem, její srdce zaplesalo. „Ach, kdybych jen mohla vzlétnout a vidět svět shora!“ vzdychla si, když seděla na plotě a dívala se na nebe. Ostatní slepice na dvorku se jí smály. „Zlatko, vždyť my jsme slepice, nelétáme jako ptáci. Raději se vrať k hledání zrníček!“ říkávala jí její sestra Líza. Ale Zlatka se nevzdávala, stále věřila, že jednoho dne se její sen splní.
Jednoho slunečného rána, když se Zlatka vydala do kouta dvorku, kde rostla stará hruška, uslyšela tichý zpěv. Posadila se pod strom a poslouchala nádherný hlas. „Kdo to tak krásně zpívá?“ pomyslela si a zvedla hlavu. Na větvi seděl malý ptáček s nádherně barevným peřím, jaké nikdy předtím neviděla. „Dobrý den, Zlatko,“ oslovil ji ptáček a Zlatka se překvapením skoro skácela z plotu. „Jak víš, jak se jmenuji?“ vykoktala ze sebe. „Jsem kouzelný ptáček a slyšel jsem o tvém přání létat,“ odpověděl ptáček s úsměvem. Zlatce se rozbušilo srdce. „Můžeš mi pomoct splnit můj sen?“ zeptala se nadšeně. Ptáček přikývl a vysvětlil jí, že jí může dát něco zvláštního, ale že musí slíbit, že svůj dar bude používat moudře.
Ptáček vytáhl zpod svého křídla tři zlatá zrníčka a opatrně je položil před Zlatku. „Tato kouzelná zrníčka ti dají křídla silná jako orel,“ řekl. „Ale pamatuj, Zlatko, že moc těchto zrníček je omezená. Dokáží tě vznést pouze třikrát, a každý let bude trvat jen do západu slunce. Použij je moudře.“ Zlatka se podívala na třpytící se zrníčka, a s očima plnými radosti ptáčkovi poděkovala. „Děkuji ti, milý ptáčku! Splníš mi můj největší sen.“ Zlatka si jedno zrníčko vzala do zobáku, a najednou pocítila, jak její křídla začínají růst, sílit a rozpínat se. Najednou byla mnohem větší a mocnější, než kdy byla. Zlatka natáhla křídla, zatřepetala jimi a v tu chvíli se vznesla do vzduchu.
Zlatka letěla nad dvorkem, nad stodolou, a dál nad celou vesnicí. Viděla domečky jako malé krabičky, lidé se jí zdáli jako drobné figurky a všechno bylo nádherně malé. „Jsem volná jako pták!“ volala šťastně do větru. Letěla nad loukami plnými květin, nad lesem, kde slyšela šumění stromů, a nad řekou, která se leskla jako zrcadlo. Když letěla nad polem, uviděla pracující farmáře, kteří se na ni dívali s údivem a mávali jí. Zlatka jim radostně zamávala zpět. Konečně pochopila, co to znamená být volný jako pták. Když slunce začalo klesat za obzor, Zlatka se pomalu vrátila zpět na dvorek, kde ji čekaly ostatní slepice s otevřenými zobáky. „Zlatko, to bylo neuvěřitelné! Ty jsi skutečně létala!“ vykřikla sestra Líza. Zlatka se usmála, šťastná, že si mohla splnit svůj sen.
Příští ráno přišel kouzelný ptáček znovu. „Zlatko, máš ještě dvě kouzelná zrníčka. Jak je využiješ?“ ptal se zvědavě. Zlatka se zamyslela. Během svého letu viděla mnoho krásných věcí, ale pochopila také, že její domov na dvorku je tím místem, kde se cítí nejlépe. „Myslím, že bych je chtěla využít k něčemu jinému,“ odpověděla Zlatka. Rozhodla se jedno zrníčko darovat Líze, aby i ona mohla poznat, jaké to je létat. A třetí zrníčko nechala pro celý dvorek, aby kdykoliv některá ze slepic chtěla vidět svět shora, mohla si splnit svůj sen. Ptáček se na Zlatku usmál. „Jsi moudrá, Zlatko, a máš dobré srdce.“ A tak Zlatka žila šťastně dál, s vědomím, že její sen se splnil a že se o něj podělila s ostatními. A kdykoliv některá z jejích kamarádek zatoužila vzlétnout, kouzelné zrníčko jí to umožnilo.
