Šípková Růženka a perníková chaloupka
V království, kde slunce zlatě hladilo střechy zámku a růže v zahradách voněly jako sladký med, spala Šípková Růženka v měkkých peřinách svého královského lože. Té noci však měla zvláštní sen. Viděla hluboký les, kde se mezi hustými stromy linula vůně perníku, skořice a vanilky. Ve snu před ní stála chaloupka celá z cukrovinek – střechu měla z čokolády, stěny z voňavého perníku a okna z křehkého cukrového skla. Ze dveří se ozýval slabý hlas: „Pojď, Růženko… Pojď za mnou…“ Její srdce se rozbušilo a natáhla ruku, ale jakmile se přiblížila, vše se rozplynulo jako mlha nad jezerem. S prudkým nadechnutím se probudila a hleděla do temnoty svého pokoje. „Co to bylo za sen?“ zašeptala si pro sebe. I když se snažila znovu usnout, vůně perníku jako by stále naplňovala vzduch. Nemohla se ubránit myšlenkám na podivnou chaloupku, a když první sluneční paprsky ozářily její pokoj, rozhodla se: musí zjistit, jestli je její sen jen snem, nebo se v něm skrývá něco víc.
Brzy ráno, zatímco celý zámek ještě spal, si Růženka oblékla cestovní plášť, nazula jemné střevíčky a vydala se k lesu. Lesní stezka se před ní klikatila jako stuha a vzduch byl prosycen vůní jehličí a podzimního listí. S každým krokem měla zvláštní pocit, jako by ji někdo nebo něco vedlo správným směrem. Najednou se před ní objevila malá veverka, která si ji zvědavě prohlížela. „Nepokračuj dál, princezno,“ zacvrlikala veverka, „ten les je plný tajemství a nebezpečí!“ Ale Růženka se jen usmála. „Neboj se, já musím zjistit, co znamenal můj sen,“ odpověděla a pokračovala dál. Po chvíli se před ní objevila soví stařenka, která na ni zamžourala svýma moudrýma očima. „Hledáš perníkovou chaloupku, děvenko?“ zahoukala. Růženka přikývla. „Pak se měj na pozoru. Ne všechno sladké je tak dobré, jak vypadá,“ varovala ji sova a vznesla se k obloze. Ale zvědavost princeznu vedla dál a dál, až se před ní mezi stromy začala rýsovat chaloupka přesně taková, jakou viděla ve snu…
Růženka vykročila blíž k chaloupce a její oči se rozzářily úžasem. Byla ještě krásnější než v jejím snu – nadýchané koláčové tašky na střeše, cukrové sloupy u dveří a perníkové stěny pokryté barevnými polevami. Už už se chtěla dotknout sladkého zábradlí, když tu zaslechla tichý šepot. „Nedotýkej se toho!“ ozvalo se za ní. Otočila se a spatřila dvě děti – chlapce a dívku, oba v otrhaných šatech, ale s chytrýma očima plnýma obav. „Kdo jste?“ zeptala se Růženka. „Jsem Jeníček a tohle je moje sestra Mařenka,“ odpověděl chlapec a dívka přikývla. „Musíš odsud pryč, ta chaloupka není tak nevinná, jak vypadá. Uvnitř žije zlá čarodějnice, která nás tu uvěznila!“ Růženka vykulila oči. „Čarodějnice?“ zašeptala. Mařenka přikývla. „Chce nás sníst! Ale zatím se jí nepodařilo nás chytit, protože jsme chytřejší. Pomůžeš nám, princezno?“ Růženka se podívala na krásnou chaloupku a ucítila mrazení v zádech. V tu chvíli věděla, že nemůže děti nechat napospas zlým kouzlům.
Jeníček, Mařenka a Růženka se schovali za hustý keř a společně vymýšleli plán. „Čarodějnice je stará a pomalá, ale chytrá,“ šeptal Jeníček. „Musíme ji přelstít.“ Růženka přemýšlela. „Co kdybychom ji nalákali do pasti?“ navrhla. Děti přikývly a pustily se do práce. Růženka našla u chaloupky starý kouzelný provaz, který kdysi sloužil jako zábradlí, a s Jeníčkem ho napnula mezi dva stromy. Mařenka mezitím připravila na zemi hromádku cukrové polevy, aby čarodějnici přilákali ven. Když bylo vše připraveno, Mařenka zaklepala na dveře chaloupky. „Babičko, máme pro tebe sladké překvapení!“ zavolala. Dveře se rozlétly a z nich vyšla shrbená postava v černém plášti s dlouhým křivým nosem. „Sladké překvapení?“ zachraptěla čarodějnice a mlsně si olízla rty. Udělala pár kroků, ale jakmile překročila provaz, ztratila rovnováhu a s výkřikem se zřítila do polevy. „Mám ji!“ vykřikla Růženka. Čarodějnice se snažila vstát, ale cukrová poleva se k ní přilepila tak pevně, že se nemohla pohnout. „Ne! To není možné!“ zakvílela. Děti se rozesmály a věděly, že jejich past vyšla dokonale.
Jakmile čarodějnice nemohla uniknout, začala se třást a její tělo se začalo proměňovat. Černý plášť se rozplynul a z jeho zbytků se zvedla krásná víla se zlatými vlasy a laskavýma očima. „Děti, zachránili jste mě!“ řekla jemným hlasem. „Já jsem byla královnou tohoto lesa, ale zlá kletba mě uvěznila v těle čarodějnice. Díky vaší chytrosti jsem opět svobodná!“ S mávnutím ruky nechala chaloupku zmizet a les se najednou rozzářil novými barvami, květiny rozkvetly a stromy se zatřpytily jako smaragdy.
Růženka se rozloučila s Jeníčkem a Mařenkou a královna lesa jí věnovala kouzelný perník. „Tento perník ti vždy připomene, že statečnost a chytrost zvítězí nad každým zlem,“ řekla. Růženka se vrátila domů a když usínala, věděla, že tohle pohádkové dobrodružství si bude pamatovat navždy.
