Rarášek Bambulín a ztracený smích

Byl jednou jeden maličký lesní rarášek jménem Bambulín, který bydlel pod mechovým kloboučkem starého dubu uprostřed pohádkového lesa. Vždycky byl veselý, hopsal po šiškách, pletl vítr do copánků lišejníků a smál se tak, že se i ptáci zastavovali v letu, aby ho poslouchali. Ale dnes… dnes bylo něco jinak. Když se ráno probudil, natáhl se, zívl a pokusil se zasmát jako každý den – ale nic. Ani chichot, ani zahihňání, ani to legrační chvění v bříšku. „Kampak se poděl můj smích?“ zamumlal Bambulín zmateně a hledal ho pod peřinkou z listí, pod postýlkou z kůry i za svým uchem. Ale smích byl pryč! A tak si Bambulín zabalil batůžek, do něj přihodil kuličku rosy a sušený lístek jitrocele pro štěstí, a vydal se hledat, kam se jeho smích zakutálel.

Když zapadlo sluníčko a nebe se začalo plnit prvními hvězdami, Bambulín už kráčel tiše mezi stromy. Noční les byl jiný – ne strašidelný, spíš tajemně tichý. Každý šust listí, každé houknutí sovy mu připomnělo, že svět je větší, než si myslel. „Možná se můj smích schoval do tmy, protože se bál světla…“ přemýšlel nahlas. Občas si povzdychl, jindy se zastavil a pozoroval, jak měsíční paprsky tančí na hladině kaluže. Ale smích nikde. Jen ticho a cvrkot nočních broučků. Přesto Bambulín neztrácel naději. Věděl, že někde tam venku jeho smích čeká, až ho najde – a možná s ním i něco víc.

Najednou uslyšel tiché šňupání a cupitání. Pod kapradím seděl malý ježeček se slzami v očích a šiškou v pacičkách. „Copak se ti stalo?“ zeptal se Bambulín a přisedl si k němu. Ježeček se jen smutně podíval: „Ztratil jsem svůj oblíbený kamínek… ten, co se leskl jako hvězda. Bez něj nemůžu spát.“ Bambulín neváhal – slíbil, že pomůže. A tak hledali a hledali, prohledali každou skulinu, pod každý lístek nakoukli… až konečně kamínek objevili v mechu pod borůvčím. Ježeček radostí poskočil, objal Bambulína a… oba se začali smát! Ne moc, jen tak potichu, ale smích to byl. „Cítíš to?“ vykulil oči Bambulín. „Trochu jako když jiskřička přeskočí v srdíčku…“ A tak si uvědomil, že smích někdy přichází, když uděláme radost někomu jinému.

Jak tak pokračoval v cestě, narazil na svítící houbičku. Z ní se ozýval zmatený hlas: „Pomóóc! Uvízl jsem v klobouku!“ Bambulín opatrně přistoupil blíž a zjistil, že v houbičce je hlavou dolů zaklíněný netopýrek. „Já chtěl jen houbičku ochutnat a šup – klobouček mě pohltil!“ fňukal netopýr. Rarášek se musel smát, když mu pomáhal ven – netopýr měl totiž na nose borůvkový flek a na křídlech pavučinu. Netopýr se nejdřív čertil, ale pak taky vyprskl smíchy: „Tohle si budu pamatovat celý život!“ Zase ten známý pocit v bříšku. Bambulín si sedl pod houbičku, pohladil si tvář, která se sama usmívala, a uvědomil si, že jeho smích možná nikdy nebyl ztracen – jen čekal, až ho někdo probudí.

Když se nad lesem rozprostřela hluboká noc, Bambulín vyšplhal na kopeček a rozhlédl se po krajině. Všude ticho, ale v srdci měl radost. Vzpomínky na ježečka, netopýra a jejich úsměvy v něm zažehly něco teplého. A najednou… se zasmál! Nahlas, vesele, z plných plic. Jeho smích se rozletěl do vzduchu, jako by měl křídla. A pak se stalo něco kouzelného – z nebe začaly padat drobné světlušky, které vytvořily smíchem zářící oblaka. Celý les se smál s ním. Stromy šeptaly, tráva se chvěla a dokonce i sova zahoukala veseleji. „To je ten nejkrásnější smích,“ zašeptal rarášek, „ten, který se zrodil z radosti ostatních…“

Když se ráno vracel domů, měl v očích jiskřičky a v srdci písničku. Už nehledal smích – věděl, že ho najde pokaždé, když někoho rozesměje nebo když pomůže tam, kde je smutek. Od toho dne Bambulín každé ráno vstával s otázkou: „Komu dnes rozzářím den?“ A tak se stal tajným nositelem radosti v celém lese. Nikdo nevěděl, jak se jejich nálada vždy zlepší, když Bambulín projde kolem – ale oni tušili, že za tím je něco kouzelného. A kdykoli se zasmál, smál se s ním i les. A děti? Ty usínaly s pocitem, že i jejich smích má moc – protože radost se vždycky vrátí těm, kteří ji dávají.