Princezna na hrášku
V jednom krásném království žil mladý princ, který měl vše, co si jen mohl přát – nádherný zámek, věrné sluhy a milující rodiče, krále a královnu. Jen jedna věc mu chyběla – nevěsta, ale ne ledajaká. Princ si přál oženit se pouze s pravou princeznou, se skutečnou královskou dcerou, která by byla nejen krásná, ale i jemná, laskavá a urozená duchem. Tak se vydal do světa hledat svou vysněnou nevěstu, ale všude, kam přišel, narazil na dívky, které se sice nazývaly princeznami, ale něco jim chybělo. Jedna byla příliš pyšná, jiná zas neměla dobré srdce, a některé se jen přetvařovaly. Princ se smutně vrátil domů a povzdychl si: „Kde jen najdu tu pravou princeznu? Možná neexistuje…“ Jeho matka, moudrá královna, se na něj laskavě usmála a odpověděla: „Pravá princezna si k tobě cestu najde sama. Musíš být trpělivý.“
Jedné noci se nad královstvím přehnala strašlivá bouře. Vítr zuřivě kvílel, hromy burácely a déšť bubnoval na střechy, až se zdálo, že se celý svět třese. Když už se zdálo, že noc bude klidná, ozvalo se hlasité zaklepání na bránu zámku. Sluha spěchal ke dveřím a když otevřel, uviděl dívku, celou promočenou, se šaty slepenými deštěm a blátem. Měla však krásnou tvář, jemné rysy a ušlechtilé držení těla. „Prosím, dovolte mi přespat zde v zámku,“ zašeptala třesoucím se hlasem. „Jsem princezna, ale ztratila jsem cestu v této strašlivé bouři.“ Královna si ji pozorně prohlédla a přikývla: „Pojď dál, dítě. Přichystáme ti teplé oblečení a lůžko, aby sis mohla odpočinout.“ Princ na ni se zájmem pohlédl, ale stále pochyboval – byla to skutečně princezna, nebo jen obyčejná dívka vydávající se za šlechtičnu?
Moudrá královna, která znala mnoho tajemství o pravých princeznách, dostala nápad, jak zjistit pravdu. Když dívku připravili na nocleh, dala do její postele nepatrný, malý hrášek a na něj položila dvacet měkkých matrací a dvacet nadýchaných peřin. „Jestli je to opravdu princezna, pozná, že tam něco je,“ pomyslela si královna a spokojeně se usmála. Věděla totiž, že pravé princezny mají tak jemnou a citlivou pokožku, že by je i ten nejmenší hrášek dokázal potrápit. Princ o matčině plánu nic nevěděl a jen s napětím očekával ráno.
Zatímco na zámku všichni spali klidným spánkem, dívka se v posteli neustále převalovala. Nemohla najít pohodlnou polohu, cítila pod sebou něco tvrdého a ostrého. Celou noc se jen převalovala ze strany na stranu a ráno, když jí služebné pomohly vstát, si unaveně povzdechla: „Ach, to byla strašná noc! Nemohla jsem spát, něco tvrdého mě tlačilo celou noc do zad. Teď jsem celá rozbolavělá.“ Královna se usmála a pohlédla na prince. Právě tohle byla odpověď, na kterou čekala!
Královna vzala prince za ruku a s radostí mu oznámila: „Vidíš, můj synu? Tato dívka je skutečná princezna! Jen pravá princezna by cítila malý hrášek i přes tolik matrací a peřin.“ Princ se na dívku podíval s novým obdivem – nejenže byla krásná, ale měla i jemnost a vznešenost pravé šlechtičny. Dívka se na něj usmála a její pohled byl plný laskavosti a skromnosti. „Takže jsi opravdu princezna…“ řekl tiše princ a v jeho srdci se rozhořelo teplé světlo lásky.
Když bylo vše jasné, nebylo na co čekat. Princ požádal dívku o ruku a ta šťastně souhlasila. Brzy se v království konala velkolepá svatba, na kterou přijeli hosté ze všech koutů světa. Veselí, hudba a smích naplnily zámek a princ s novou princeznou zářili štěstím. A co se stalo s hráškem? Byl uložen do královské pokladnice jako důkaz pravé lásky a urozenosti. A pokud se pohádka nepřevyprávěla, tak v onom království žili šťastně až do dnešních dnů.
