Prasátko Puf a houpací měsíc

Prasátko Puf bylo na první pohled obyčejné růžové prasátko, které přes den rádo chroupalo jablíčka a povalovalo se v měkké trávě. Ale když nastala noc a všichni v chlívku spali, Puf tiše vstal, protáhl si nožičky a s úsměvem se vydal na své tajné místo. Vzduch byl chladný, nebe tmavě modré a hvězdy třpytily jako diamanty. Puf kráčel k vrbě na kopci, kde za listy skrýval malou stříbrnou žebříkovou tyč, která vedla vzhůru k obloze. Šplhal nahoru, výš a výš, až se dostal k měsíci, který se na něj usmíval a jemně se pohupoval. „Ahoj, Měsíčku,“ zašeptal Puf a opatrně na něj vlezl. Měsíc byl měkký jako peřina a jeho světlo hřálo jako teplá deka. Puf se natáhl, houpal se tam a zpátky a cítil se, jako by plul po moři snů.

Jednoho večera, když se houpal a pozoroval hvězdy, Pufa napadlo, že by tohle kouzelné místo měl vidět každý z jeho přátel. „Co kdybych jim to ukázal?“ přemítal. Představil si, jak se budou smát, houpat a dívat se na svět z výšky. Druhý den se tak nenápadně zmínil kamarádům – zajíčkovi Čipovi, slepičce Koko a kocourkovi Míkovi – že zná místo, kde je tráva z hvězd a vzduch voní jako sny. Všichni byli zvědaví, ale Puf jen tajemně mrkl: „V noci vám to ukážu.“ Celý den pak strávili přemýšlením, co to asi bude, a když se setmělo, byli připraveni na dobrodružství, každý s malým uzlíčkem a očima plnýma očekávání.

Když nastala noc, Puf vedl své kamarády k vrbě na kopci. „Podívejte,“ ukázal a odsunul větve, za kterými se leskla stříbrná tyč vedoucí vzhůru. „Tady začíná naše cesta k obloze.“ Jeden po druhém lezli nahoru – nejprve Puf, za ním Čip, pak Koko a nakonec Mík, který si občas sedl a rozhlížel se po krajině pod sebou. Čím výš lezli, tím víc kolem nich zářily hvězdy, až se ocitli u měsíce. Ten se houpal jako obrovská zlatá kolébka, a když na něj Puf skočil, měkce se prohnul. „Tak pojďte!“ zasmál se a kamarádi za ním vlezli. Všichni se začali jemně houpat a z jejich očí zářilo nadšení i trochu nevěřícnosti.

Jakmile se všichni rozesmáli, jejich smích se rozléhal po obloze. A stalo se něco zvláštního – hvězdy se začaly chvět a z nebe se ozval tichý, hluboký smích. „To se nám směje nebe,“ zašeptala Koko s očima dokořán. Hvězdy mrkaly a měsíc se pohupoval ještě víc, jako by chtěl být součástí jejich radosti. Puf si lehl na záda, díval se nahoru a cítil, jak je všechno kolem nich živé. „Vidíte? Tohle jsem vám chtěl ukázat – nebe se umí smát,“ řekl tiše. Smích nebe byl měkký, uklidňující a přesto veselý, a kamarádi cítili, že jsou součástí něčeho, co vidí jen málokdo.

Smích nebe probudil hvězdy k tanci – začaly se kolem nich pomalu otáčet, měnit barvy a posílat malé záblesky světla, které jemně hřály. Měsíc se najednou natáhl a proměnil se v klouzačku, po které se mohli sklouznout až k prstenci hvězd. „Jdeme na to?“ zeptal se Puf a první se rozjel dolů. Kamarádi křičeli radostí a jejich smích se mísil se smíchem nebe. Když se zastavili, hvězdy je jemně postrčily zpátky nahoru a všichni se smáli, jako by čas neexistoval. Byla to noc, kdy se hranice mezi snem a skutečností úplně rozpustily.

Ráno se obloha začala pomalu barvit do růžova a měsíc se tiše houpal, jako by se ukládal ke spánku. „Musíme dolů, jinak si nikdo nebude myslet, že jsme to jen nesnili,“ pousmál se Puf. Slezli zpátky po stříbrné tyči, vrba za nimi zavřela své větve a louka se tvářila, jako by se nic nestalo. Ale všichni věděli, že tuhle noc si budou pamatovat navždy. „Vrátíme se?“ zeptal se Čip. „Určitě,“ přikývl Puf. „Protože smích nebe je ten nejhezčí zvuk na světě.“ A tak se vrátili ke svým domovům, srdce jim hřála a oči se jim třpytily stejně jako hvězdy, které nad nimi ještě před chvílí tančily.