Popelka

V jednom dalekém království žila dívka jménem Popelka. Byla krásná, laskavá a měla srdce čisté jako horský pramen. Bohužel, její život nebyl pohádkový – po smrti tatínka zůstala v domě se zlou macechou a jejími dvěma rozmazlenými dcerami. Ty ji neměly rády a nutily ji vykonávat všechny domácí práce – zametat, prát, vařit a starat se o dům. Popelka neměla ani svůj pokojíček, spala u krbu na starých polštářích a její ruce byly často popálené od horkého popela. Přesto si nikdy nestěžovala, vždy zůstávala dobrá a snila o dni, kdy se na ni konečně usměje štěstí. „Proč jen se ke mně chovají tak ošklivě?“ povzdechla si jednou v noci, když si otírala slzy do zástěrky. Když však zavřela oči, vždy si představovala jiný život – plný světla, lásky a radosti.

Jednoho dne dorazila do vesnice královská vyhláška – v paláci se koná velký bál a všechny dívky z království jsou pozvány! Macecha a její dcery se hned začaly připravovat – zkoušely drahé šaty, nakupovaly šperky a celé dny se hádaly, která z nich se provdá za prince. Popelka se odvážila zeptat: „Mohu jít také?“ Macecha se jen zle zasmála: „Ty? Na bál? Podívej se na sebe! Vypadáš jako služka! Zůstaneš doma a budeš drhnout podlahu!“ Popelce se zalily oči slzami, ale poslušně kývla hlavou. A tak, když nadešel den bálu, dívala se jen smutně z okna, zatímco macecha s dcerami odcházely ve svých nádherných róbách. Náhle však v zahradě zasvítilo zvláštní světlo – a než se Popelka nadála, stála před ní kouzelná kmotřička, krásná víla s kouzelnou hůlkou. „Neboj se, Popelko,“ usmála se víla. „Dnes večer se splní tvůj sen.“

Víla mávla hůlkou a hle – staré šaty zmizely a místo nich měla Popelka překrásné hedvábné šaty poseté stříbrnými hvězdami. Na nohou se jí třpytily kouzelné skleněné střevíčky a z dýně na zahradě se rázem stal nádherný zlatý kočár. „Ale pamatuj,“ varovala víla, „až hodiny odbijí půlnoc, kouzlo zmizí!“ Popelka s radostí přikývla, nasedla do kočáru a vydala se do královského paláce. Když vešla do tanečního sálu, všichni ztichli. Byla nejkrásnější dívkou na plese! Princ ji okamžitě pozval k tanci a celé hodiny spolu tančili a smáli se. Popelka byla šťastná jako nikdy předtím.

Ale jakmile hodiny začaly odbíjet půlnoc, Popelka si vzpomněla na varování. „Musím jít!“ vykřikla a rozběhla se pryč. Princ se ji snažil zastavit, ale byla příliš rychlá – cestou však ztratila jeden skleněný střevíček. Než ji princ dohnal, už byla pryč a místo krásné dívky zůstala jen tajemná bota. Princ si ji opatrně zvedl. „Najdu tě, ať jsi kdekoli!“ slíbil si. Dalšího dne vydal rozkaz, že každá dívka v království si musí střevíček vyzkoušet. Ta, které padne, se stane jeho nevěstou.

Macecha Popelce zakázala se o střevíček ucházet a zavřela ji v pokoji. Ale dobrá myška, která Popelku vždy měla ráda, přeběhla klíčovou dírkou a pomohla jí dostat se ven. Když princ dorazil do jejich domu, macecha se snažila přesvědčit ho, že střevíček padne jedné z jejích dcer – ale ať se snažily sebevíc, byl jim moc malý. „Je tu ještě někdo další?“ zeptal se princ. Macecha se zamračila, ale Popelka už přistoupila a srdce jí bilo radostí. Když si obula střevíček, přesně jí padl! Princ vykřikl: „Našel jsem tě!“

A tak se Popelka provdala za prince a stala se královnou. Už nikdy nemusela pracovat u krbu a nikdy už nebyla sama. Její srdce zůstalo laskavé a dobrosrdečné – a v paláci se každou noc ozýval smích a radost. A pokud neumřeli, žijí šťastně dodnes.