Pomalu, ale jistě: Dobrodružství šneka Šimona
V hustém lese, kde stromy ševelily ve větru a ptáci zpívali své písně, žil šnek jménem Šimon. Byl to malý, ale statečný šnek, který si užíval klidného a pomalého života. Měl svůj malý domeček, který nosil stále s sebou na zádech, a kdykoliv se chtěl schovat před deštěm nebo před zvědavým ptákem, prostě se stáhl do své ulity. Každé ráno se probouzel s úsměvem, pomalu si umyl růžky v kapce rosy a pak si vyrazil najít něco dobrého k snědku – například chutný lístek pampelišky. Šimon miloval tuhle svoji každodenní rutinu, ale občas mu bylo trošku smutno, že neměl s kým sdílet všechny ty krásné chvíle v lese.
Jednoho rána se Šimon rozhodl, že by mohl navštívit svou nejlepší kamarádku, berušku Barču. Už dlouho ji neviděl, a tak se mu po ní začalo stýskat. „Půjdu za Barčou a přinesu jí krásný lístek jahody jako dárek,“ řekl si Šimon a začal se připravovat na cestu. Sice věděl, že pro šneka je každá cesta velkou výzvou, ale také věděl, že pomalá cesta může být plná krásných objevů. A tak se vydal na svou dobrodružnou výpravu, pomalu táhl svou ulitu za sebou, a přitom si představoval, jakou radost bude mít Barča, až ho uvidí.
Jak si to Šimon šine lesem, náhle uslyší bzučení. Bzzzz, bzzz! Před ním se objeví včelka Vilma, která létala od květu ke květu a sbírala sladký nektar. „Ahoj, Šimone! Kam takhle brzy ráno jdeš?“ zeptala se ho Vilma, když uviděla jeho odhodlaný výraz. „Jdu navštívit Barču,“ odpověděl Šimon. „Ale cesta je dlouhá a já nevím, jestli to zvládnu,“ povzdychl si a přemýšlel, jestli se neměl raději otočit a vrátit domů. Vilma se na něj usmála a přistála mu na růžku. „Šimone, nesmíš se vzdávat! I když jsi pomalý, jsi taky vytrvalý. Pamatuj, že každý malý krok tě přibližuje k cíli,“ řekla povzbudivě. Šimon se usmál a pocítil, jak mu Vilmina slova dodala odvahu. „Děkuji ti, Vilmo! Půjdu dál a nevzdám to!“ rozhodl se a znovu se vydal na cestu.
Šimon pokračoval dál, až dorazil k velké blátivé kaluži. Byla široká a mokrá a vypadala, že se přes ni nebude dát snadno přejít. „Ach ne, jak já se přes tohle dostanu?“ pomyslel si a cítil, jak mu klesá srdce. Ale pak si vzpomněl na Vilmina slova: „Každý malý krok tě přibližuje k cíli.“ Pomalu, s největší opatrností, začal šplhat přes blátivé místo. Klouzal, padal, ale pokaždé se zvedl a pokračoval dál. Jeho růžky se lepily blátem, ale nevzdal to. Konečně, po dlouhé době, se dostal na druhou stranu a uviděl v dálce červené tečky – to byla Barča, jak sedí na lístku a čeká. „Šimone! Ty jsi to zvládl!“ zvolala Barča radostně, když ho uviděla přicházet. Šimon se usmál, unavený, ale šťastný, že překonal všechny překážky.
Barča přivedla Šimona ke svému oblíbenému lístečku, kde pro něj připravila malou hostinu. Na stolek z trávy položila nejchutnější lístky, co našla, a dokonce našla i kapku sladkého medu, kterou jí přinesla včelka Vilma. „Tohle je pro tebe, můj statečný šneku,“ usmála se Barča a podala mu malý jahodový lístek, který se mu podařilo přinést. Šimon se posadil, unavený, ale nesmírně spokojený, a s radostí si začal pochutnávat. „Děkuju ti, Barčo, že jsi na mě počkala. Byl to dlouhý den, ale stálo to za to,“ řekl Šimon, když se zaposlouchal do tichého ševelení lesa a přátelského smíchu. A tak oba kamarádi seděli vedle sebe, jedli a povídali si, zatímco se nad nimi pomalu začalo stmívat. Byla to krásná noc plná hvězd, a Šimon si uvědomil, že i když cesta byla těžká, měl po boku dobré přátele, kteří mu vždy pomohou.
