Pirátský poklad kapitána Matěje

Byl jednou jeden malý pirát jménem Matěj, který měl svou vlastní loďku zvanou „Vlnka“. Nebyla to žádná velká korábní loď, spíše dřevěná bárka, která se houpala na vlnách jako mořský koník. Matěj měl černý klobouk, na něm bílou lebku, a věčně usměvavou tvář. Každé ráno se vydával na malou plavbu podél pobřeží, kde ho provázel jeho věrný kamarád, kocour Čertík. „Čertíku, dneska najdeme něco zajímavého, já to cítím,“ řekl Matěj, zatímco mu vítr čechral vlasy a jeho loďka se líně houpala na modré hladině. Čertík jen zamňoukal a stočil se na slunci do klubíčka. Matěj byl sice malý pirát, ale v srdci měl velké sny – chtěl jednou najít opravdový poklad!

Jednoho dne, když Matěj zakotvil loďku na písečné pláži, všiml si něčeho zvláštního mezi mušlemi a kamínky. Byla to stará, zažloutlá mapa, na které se leskla velká červená skvrna ve tvaru kříže. „Čertíku, pojď sem! Tohle vypadá jako pokladová mapa!“ vykřikl Matěj nadšeně, až kocour překvapeně vyskočil na všechny čtyři tlapky. Matěj mapu pečlivě rozvinul, a jeho oči se rozzářily. Na mapě byl nakreslen ostrov s velkým stromem uprostřed a malou jeskyní. „To je to, co jsme hledali, kamaráde! Musíme tam vyplout!“ řekl Matěj a začal se hned připravovat na cestu. Vlnka se začala plnit zásobami – jablka, sušenky a velký džbán s vodou – a Čertík seděl na přídi, připraven na dobrodružství.

Matěj a Čertík pluli dlouhé hodiny po širém moři. Matěj držel mapu pevně v ruce a s každým pohybem kompasu se jim tajemný ostrov přibližoval. Vlny občas divoce narážely do boku jejich loďky, ale Matěj se jen smál a křičel: „Drž se, Čertíku, poklad nás čeká!“ Kocour se občas raději přikrčil za sud s jablky, ale Matěj věděl, že jeho věrný kamarád se nebojí ničeho, co ho čeká. Když se na obzoru objevil první obrys ostrova, Matěj nadšením skoro vyskočil. „To je on, tam je ten velký strom!“ ukázal prstem a Vlnka zamířila přímo k písčitému břehu. Ostrov vypadal klidně a tajemně, jako by čekal na malého piráta a jeho dobrodružného kocoura.

Když se Matěj a Čertík dostali na ostrov, první, co je uvítalo, byl hlasitý smích. Matěj se zmateně rozhlížel, až na větvi velkého stromu spatřil pestrobarevného papouška. „Kdo jsi, maličký piráte, a co tu hledáš?“ ozval se papoušek, až Matěj překvapeně zamrkal. „Já jsem kapitán Matěj a hledám poklad!“ odpověděl hrdě a papoušek se znovu zasmál. „Poklad říkáš? No, možná ti mohu pomoci, ale musíte nejdřív projít mým testem!“ pravil papoušek a zamával křídly. Matěj byl připraven na jakoukoli výzvu, a tak papoušek slíbil, že je dovede k jeskyni, pokud odpoví na jeho hádanku. „Co je to – má to nohy, ale nechodí to, má to hlavu, ale nemyslí?“ zeptal se papoušek. Matěj se zamyslel a pak se usmál: „To je přece sud!“ Papoušek spokojeně kývl a zavedl je k cestě vedoucí k jeskyni.

Před Matějem a Čertíkem se objevila tmavá jeskyně, jejíž vchod byl obklopen velkými balvany. „To je ono,“ zašeptal Matěj a vkročil dovnitř, zatímco Čertík opatrně našlapoval za ním. Jeskyně byla plná zvláštních zvuků a stínů, které se pohybovaly, jako by tam žily samostatným životem. „Neboj se, Čertíku, musíme najít ten kříž na mapě,“ řekl Matěj odhodlaně. Cesta nebyla jednoduchá – museli přelézt spadlý strom, přejít přes úzkou lávku a dokonce vyřešit další papouškovu hádanku, aby se dostali hlouběji. Ale Matěj se nebál, protože věděl, že odměna bude stát za to. Když konečně dorazili ke značce na mapě, Matěj vzal svou malou lopatku a začal kopat. Čertík jen napjatě sledoval, jak se Matějova lopatka nořila do země.

Po chvíli kopání se ozvalo kovové zadrnčení. Matěj vykřikl radostí: „To je ono, poklad!“ Když odhrnul poslední vrstvu země, spatřil starou dřevěnou truhlu s mosaznými ozdobami. Matěj s třesoucíma rukama otevřel víko a uvnitř našel lesklé zlaté mince, krásné perly a dokonce i malou zlatou kotvu! „Tohle je poklad, Čertíku! My jsme opravdoví piráti!“ smál se Matěj a Čertík zamňoukal, jako by říkal, že si to také myslí. Když se večer vrátili na Vlnku a pluli zpět k domovu, slunce zapadalo za obzor a voda kolem nich se leskla jako zlatá. „Bylo to dobrodružství, jaké si budu pamatovat navždy,“ šeptal Matěj a Čertík se uvelebil vedle něj, spokojený a unavený. A tak se oba vrátili domů s pokladem, ale především se vzpomínkou na krásný den plný dobrodružství.