Perníková sněhurka
Daleko za sedmero kopci a devatero lesy leželo kouzelné království, kde všechno bylo z perníku – domy voněly po skořici, mosty se leskly cukrovou polevou a dokonce i královský zámek měl věžičky zdobené mandlemi. V tomto sladkém království se králi a královně narodila holčička s pletí bílou jako moučkový cukr a vlásky tmavými jako hořká čokoláda. Byla tak krásná, že ji pojmenovali Sněhurka. Každý v království ji miloval, a když se smála, voněl vzduch ještě více po vanilce. Jenže jednoho dne se nad královstvím zatáhla temná mračna. Objevila se zlá čarodějnice, která nemohla snést Sněhurčinu krásu a dobrotu. „Tak sladkou dívku nechat nemohu! Proměním ji v perník, ať navždy patří mému království!“ zasyčela a mávla hůlkou. A než se kdokoli stačil vzpamatovat, Sněhurka se proměnila v dívku z perníku – stále krásnou, ale tvrdou a nehybnou jako sušenka.
Když si Sněhurka uvědomila, že se už nemůže hýbat tak, jako dříve, a že je teď jen perníkovou panenkou, rozplakala se. „Musím najít způsob, jak tu kletbu zlomit!“ pomyslela si a vydala se na cestu do lesa, kde žil moudrý skřítek, který prý znal všechna tajemství kouzel. Les byl tmavý, větve se nad ní skláněly jako dlouhé prsty, a každý krok jí připadal těžší, protože její perníkové nohy nebyly zvyklé na dalekou cestu. Po dlouhém putování dorazila ke skřítkově chaloupce ukryté mezi kořeny starého dubu. „Ach, moudrý skřítku, pomoz mi! Čarodějnice mě proměnila v perník, a já chci být zase opravdová dívka!“ Skřítek si promnul bradu a pravil: „Existuje jen jeden způsob, jak kletbu zlomit. Musíš přinést kouzelnou medovinu od ohnivého draka, který sídlí na nejvyšší hoře. Jen ta tě může vrátit mezi živé.“
Sněhurka se bála, ale věděla, že nemá jinou možnost. Vydala se tedy k hoře, která se tyčila nad krajinou jako obrovský dort pokrytý šlehačkovými mraky. Když konečně došla k dračí jeskyni, ucítila horký dech, který z ní vycházel. Drak měl šupiny rudé jako zralé jahody a oči žhnoucí jako pečené jablko. „Kdo si troufá rušit můj spánek?“ zavrčel drak a jeho hlas se rozléhal po jeskyni jako hrom. „Prosím tě, mocný draku, potřebuji kapku tvé kouzelné medoviny, jen tak mohu zlomit kletbu!“ Drak se zasmál a otřásl celou horou. „Medovinu dám jen tomu, kdo obstojí v mé zkoušce! Musíš mi přinést nejvzácnější ingredienci – kapku ranní rosy z nejvyššího květu na světě!“
Sněhurka se nevzdala a vydala se hledat květ rostoucí na vrcholku kouzelného stromu. Šplhala nahoru, její perníkové ruce se lepily od cukrové mízy, ale nevzdala to. Konečně dosáhla nejvyššího květu, který se třpytil jako hvězda, a na jeho okvětních lístcích se třpytily kapičky rosy. Opatrně jednu zachytila do perníkové dlaně a sestoupila zpět k drakovi. „Tady je tvá rosa,“ řekla hrdě. Drak byl překvapen její odvahou a splnil svůj slib. Podal jí malý pohár plný zlatavé medoviny a řekl: „Jsi statečná. Běž a zachraň se.“
Sněhurka se vrátila do království a vypila kapku medoviny. Najednou se její perníkové tělo začalo měnit! Její kůže se stala opět jemnou jako krémová pěna a její oči znovu zářily. „Jsem zase opravdová!“ vykřikla radostí a běžela obejmout své rodiče. Celé království slavilo a vůně perníku se rozléhala ještě sladčeji než dřív. Čarodějnice už nikdy do království nepřišla, protože věděla, že dobro a odvaha jsou silnější než její kouzla. A tak žila Sněhurka šťastně až do konce svých dní.
