Pavouček Nítěnka a závoj snů

V hloubi kouzelného lesa, kde se tráva v ranním slunci třpytí kapkami rosy a stromy si navzájem šeptají své tajemství, žil malý pavouček jménem Nítěnka. Byl jiný než ostatní pavouci – nepletl pavučiny na chytání mušek, ale tvořil jemné krajkové nitky, které se třpytily jako stříbro. Jeho pavučinky nebyly lepkavé, ale hebké a lehounké jako mlžný závoj. Ptáčci si jimi zdobili hnízda, motýli je používali jako houpací sítě a vítr si s nimi hrál tak něžně, že se nikdy nepotrhaly. „Podívej, jak krásně se leskne,“ říkávala stará sova, když v noci svítil měsíc a Nítěnkovy nitky se blyštěly jako hvězdy na nebi. Pavouček byl skromný, nikdy se svými výtvory nechlubil, ale měl velkou radost, když jeho práce dělala radost i ostatním.

Jedné noci, když se měsíc kulatil na nebi jako stříbrná mince a les byl tichý jako spící koťátko, přiletěla mezi stromy tajemná postava. Byla to noční víla, éterická bytost s průsvitnými křídly a šatem utkaným ze stříbrného prachu hvězd. „Pavoučku Nítěnko,“ zašeptala melodickým hlasem, „potřebuji tvou pomoc. Každou noc děti na světě usínají a jejich sny se toulají po obloze. Ale poslední dobou se jejich sny ztrácejí, dětem se zdají neklidné a zmatené věci. Potřebuji kouzelný závoj snů, aby jejich spaní bylo klidné a sladké. Pomůžeš mi?“ Nítěnka překvapeně zamrkal svýma černýma očky, ale pak se usmál a řekl: „Bude mi ctí, paní vílo.“

Nítěnka se ihned pustil do práce. Po celou noc tkával nitku po nitce, jemné jako paví pírko a pevné jako láska maminky ke svým dětem. Každou nit proplétal kouzelnými slovy a šeptal jí pohádky, které znal. „Ať se ti zdá o princeznách, které tančí na louce… a o statečných rytířích, co hledají poklady… a o medvídcích, co vesele chroupají med,“ mumlal si při práci. Jeho nožičky kmitaly, závoj rostl a víla jej jemně uhlazovala dlaněmi, až vypadal jako mléčný opar v měsíčním světle. Když byl hotový, zářil tak krásně, že samotné hvězdy na obloze žárlily.

Ale než mohl Nítěnka víle závoj předat, zafoukal náhle silný vítr! „Ach ne!“ vykřikla víla, když závoj vzlétl do vzduchu jako nadýchaný obláček a zmizel mezi korunami stromů. „Musíme ho najít!“ Pavouček se neohroženě rozběhl po větvích, skákal z jedné na druhou, ale závoj byl lehký a vítr si s ním hrál jako s peřím. „Takhle ho nikdy nechytneme,“ zamračila se víla a zavrtěla hlavou. „Potřebujeme pomoc.“

Naštěstí v lese nebyli sami. „My vám pomůžeme!“ ozvala se veverka, která si všeho všimla ze svého pelíšku. „Já se podívám na vrcholky stromů!“ „A já proletím nad lesem a zjistím, kam závoj vítr zanesl,“ houkla moudrá sova. Motýli zamávali křídly a vyrazili hledat lehounký kousek pavučiny. Nakonec ho spatřili – uvízl mezi hvězdami na obloze! „Co teď?“ strachovala se víla. Ale Nítěnka už měl plán. Spustil nejdelší a nejpevnější nitku, která se vyšplhala až k nebi, a společně s přáteli jemně stáhli závoj zpět na zem.

Když se závoj snesl zpět do lesa, víla jej opatrně roztáhla nad stromy a pronesla kouzelná slova. Závoj se rozprostřel nad krajinou a jeho hebké vlákna začala posílat dětem po celém světě ty nejkrásnější sny. Od té noci už žádné dítě neusínalo se strachem. Nítěnka se usmál a spokojeně se schoulil do své vlastní pavučinky. „Dobrou noc, pavoučku Nítěnko,“ zašeptala víla a zmizela v měsíčním světle.