Panenka Ema a Pohádkový Kufřík
Na půdě starého domku, kde panenka Ema bydlela se svou malou majitelkou Aničkou, se skrývalo spoustu pokladů. Byly tam staré knížky, zaprášené hračky i rozbitá houpačka, ale nejvíc Emu zaujal jeden tajemný, modrý kufřík se zlatou přezkou. „Co když v něm jsou poklady?“ pomyslela si Ema a s námahou otevřela těžké víko. Jenže místo zlata a perel se v kufříku objevila zářící mlha, která Emu jemně obklopila, a než stačila vykřiknout, začala se pomalu vznášet. „Co se to děje?“ zvolala překvapeně, ale než dostala odpověď, všechno kolem ní se změnilo.
Ema se ocitla na mýtince plné droboučkých domečků, které vypadaly jako mechové chaloupky. Ze dveří jednoho domečku vykoukl malý skřítek s červenou čepičkou. „Pomoc, pomoc!“ zavolal. „Naše kouzelná studánka vysychá a bez ní ztratíme sílu!“ Ema se rozhlédla a uviděla pramínek vody, který se proměňoval v suché kamínky. „Musíme zjistit, proč voda zmizela!“ rozhodla se a společně se skřítkem šla po stopách. Zjistili, že u potůčku sedí žabí kouzelník a pomocí své hůlky odčerpává vodu do svého jezírka. „To nemůžeš dělat!“ řekla mu Ema pevně. Žabí kouzelník se zamyslel a pak si povzdychl. „Odpustím vám, ale musíte mi slíbit, že mi občas přinesete pohádkovou vodu ze studánky.“ Skřítci souhlasili, voda se vrátila a Ema najednou ucítila, jak se kolem ní opět rozprostírá kouzelná mlha…
Tentokrát se ocitla v temném lese, kde na větvi seděl malý vílák a smutně koukal na oblohu. „Ach, Ema! Jsem rád, že jsi tu,“ vzdychl. „Ztratil jsem hvězdný prach a teď se žádná hvězda nerozsvítí!“ Ema si všimla, že nebe je úplně tmavé, jen sem tam se objevilo pár slabých jiskřiček. „Kde jsi prach naposledy viděl?“ zeptala se. „V jeskyni u třpytivého potoka,“ odpověděl vílák. Ema se tam vydala a našla malého skřítka, který se třásl zimou a svíral lahvičku s prachem. „Promiň, chtěl jsem si půjčit trochu světla, bojím se tmy,“ řekl skřítek. Ema se usmála a podala mu malou lucerničku, kterou našla v kufříku. „Teď už se bát nemusíš,“ řekla. Skřítek poděkoval, vrátil prach a hvězdy opět začaly zářit.
Jakmile se mlha znovu zvedla, Ema zjistila, že stojí na vysoké skále vedle malého zeleného dráčka. „Neboj se, neshodím tě,“ řekl dráček smutně. „Jen… já neumím létat.“ Ema si ho prohlédla a viděla, jak jeho křídla nešťastně poklesla. „A zkoušel jsi to?“ zeptala se. „Ano, ale bojím se, že spadnu.“ Ema přemýšlela a pak dostala nápad. Z kufříku vytáhla kouzelnou stuhu a uvázala mu ji kolem ocásku. „Tohle je stuha odvahy. Teď jsi připraven!“ Dráček sebral odvahu, zamával křídly a najednou se vznesl do vzduchu! „Letím, letím!“ volal radostně.
Než si to Ema uvědomila, mlha ji znovu zahalila a ona se ocitla zpět na půdě vedle zavřeného kufříku. Chvíli jen seděla a přemýšlela, jestli to všechno byl jen sen. Ale když si všimla, že jí v klíně leží malá kouzelná stužka, pochopila, že pohádková dobrodružství nebyla jen snem. Usmála se a jemně pohladila víko kufříku. „Brzy se uvidíme,“ zašeptala. A pak už tiše usnula, sníc o dalším pohádkovém dobrodružství.
