Otesánek

Bylo, nebylo, v jedné malé chaloupce na kraji lesa žili starý dědeček a babička. Celý život si přáli mít děťátko, ale osud jim žádné nenadělil. Každý večer sedávali u kamen a vyprávěli si, jaké by to asi bylo, kdyby měli malého klučinu, který by jim rozjasnil dny a přinesl radost do jejich srdcí. Jednoho dne se dědeček rozhodl, že z krásného kusu dřeva vyřeže chlapce, aby si mohli alespoň hrát na to, že mají synka. A tak vyřezával a tesal, až nakonec stál před nimi malý chlapec – kulatý, buclatý a s veselýma očima. Jen co ho babička pohladila po hlavičce, chlapec se pohnul, zamrkal a najednou – jako by ožil! „Jéje, vždyť on je živý!“ vykřikla babička. Dědeček se podrbal za uchem a povídá: „A co když ho pojmenujeme Otesánek?“ A tak bylo rozhodnuto – Otesánek se stal jejich synkem, a i když byl vyřezaný ze dřeva, měl srdce plné radosti.

Otesánek byl veselý klučina, ale měl jednu zvláštní vlastnost – měl pořádný hlad. Ráno snědl celou míchanici vajíček, k obědu hned tři polévky a k večeři celou pecen chleba. Ale ani to mu nestačilo! Začal se dívat po všem, co bylo kolem – snědl jablko ze stromu, potom mrkev ze zahrádky a nakonec se podíval na babiččin krajíc chleba. „Otesánku, takhle to dál nejde, vždyť nám všechno sníš!“ lamentovala babička. Jenže Otesánek měl v bříšku pořád prázdno a jeho hlad rostl víc a víc. Každý den snědl o něco víc, až jednoho dne doma nezůstalo vůbec nic k jídlu. „Musím najít něco dalšího k snědku,“ řekl si Otesánek a vyrazil do světa hledat něco dobrého na zub.

Jakmile opustil chaloupku, šel přes louky a lesy a stále se rozhlížel, co by snědl. Potkal stádo kraviček a přemýšlel, jestli by si trochu neukousl z trávy, kterou přežvykovaly. Potom viděl rybáře, jak chytají ryby, a už už se natahoval, ale rybář se na něj zamračil. Otesánek byl zoufalý, protože nikde nenašel nic, co by ho nasytilo. Kráčel dál a dál, až se dostal na kraj temného lesa. „Co když tam najdu něco dobrého?“ řekl si a beze strachu vkročil mezi vysoké stromy. Ani netušil, že ho čeká něco naprosto nečekaného.

Jakmile vkročil do lesa, ucítil sladkou vůni. Místo obyčejných stromů tu rostly perníkové chaloupky, keře obsypané čokoládovými bonbony a potůčky z karamelu! Oči mu zářily nadšením. „Tady bych mohl jíst do sytosti!“ radoval se a pustil se do hostiny. Utrhl si kousek perníkové střechy, napil se vanilkového mléka z lesního jezírka a pochutnával si na lízátkách, která rostla na stromech jako ovoce. Jenže jak jedl a jedl, začalo ho bolet bříško. „Ach, co jen budu dělat? Snad jsem nesnědl moc?“ naříkal. Vtom se objevila stará moudrá babička s holí a laskavým úsměvem. „Otesánku, tohle není cesta ke štěstí,“ řekla mu a podala mu hrst lískových oříšků. „Hlad není jen o jídle, ale i o lásce, přátelství a radosti.“

Otesánek se zadíval na babičku a zamyslel se. „Opravdu?“ zeptal se a přestal jíst. Moudrá stařenka mu vyprávěla o tom, jak je důležité být šťastný nejen kvůli plnému bříšku, ale také kvůli lásce a péči ostatních. „Podívej se, co jsi nechal doma. Dědeček a babička tě milovali, starali se o tebe a tys odešel jen proto, že jsi měl hlad. Co když je tvůj hlad něco víc než jen chuť na jídlo?“ Otesánek přikývl. Najednou cítil zvláštní teplo u srdce a uvědomil si, jak moc mu jeho rodiče chybí.

Druhý den ráno se rozhodl, že se vrátí domů. Když dorazil do chaloupky, babička s dědečkem ho s radostí objali. „Otesánku, kde jsi byl? Báli jsme se o tebe!“ zvolala babička se slzami v očích. „Odpusťte mi, už vím, že nejdůležitější není jíst, ale být s těmi, které mám rád,“ řekl pokorně Otesánek. Od té doby se změnil – už nejedl tolik, ale raději pomáhal babičce a dědečkovi, chodil na procházky a naslouchal jejich vyprávění. A tak žili šťastně a spokojeně, protože pochopili, že hlad se dá utišit nejen jídlem, ale i láskou a radostí v srdci.