V hlubokém lese, kde zurčel potůček a zpívali ptáci, žil osamělý, ale laskavý vlk jménem Vítek. Nebyl to žádný zlý vlk, jak se o něm říkalo v pohádkách. Nehonil zajíce, nelekal srnky, ani nelovil kůzlátka. Raději si sedával na palouček a pozoroval mraky nebo si povídal se starým jezevcem. Jenže kousek od jeho nory bydlela maminka koza se svými sedmi kůzlátky. A ta nebyla vůbec tak roztomilá, jak by si každý myslel. Byla divoká, neposedná a také pěkně zlomyslná. Neustále něco tropila, škádlila ostatní zvířátka a nejvíc ze všeho se bavila tím, že vymýšlela lumpárny. A když zjistila, že nedaleko nich žije vlk, okamžitě dostala nápad. „Hej, bratříčci a sestřičky,“ povykovalo jedno kůzlátko, „co kdybychom si trošku pohráli s tím hloupým vlkem? Budeme křičet, že nás chce sníst, a uvidíme, jak se poleká!“ Všichni souhlasili a jejich malá, ale nebezpečná hra mohla začít.
Jednoho dne, když vlk Vítek klidně odpočíval pod stromem, zaslechl křik. „Pomóc! Pomóc! Vlk jde! Chce nás sežrat!“ ječela kůzlátka, která se schovala za pařezem. Vítek zvedl hlavu a zmateně se rozhlédl. „Cože? Kdo křičí? Já přece nikomu nechci ublížit,“ řekl si smutně, ale než se nadál, z křoví vyskočila kůzlátka a začala se mu smát. „Hloupý vlku! Ty jsi se snad bál?“ smálo se nejstarší kůzle. Vítka to zamrzelo. „Tohle není hezké, kůzlátka,“ řekl smutně. Ale kůzlátka měla jiný plán. Každý den ho schválně strašila, pokřikovala na něj a vymýšlela, jak by ho ještě více potrápila.
Jednoho dne kůzlátka dostala nápad. „Uděláme na vlka past!“ vykřiklo jedno z nich. Seběhla se dohromady a šeptala si něco mezi sebou. Nakonec vykopala jámu poblíž cesty, kterou vlk často chodil. Přikryla ji větvemi a listím, aby nebyla vidět. A pak jedno kůzlátko začalo volat: „Vítku! Vítku! Pojď sem, našli jsme něco zajímavého!“ A protože byl Vítek zvědavý a stále věřil, že by si mohli být přáteli, přišel blíž. Udělal krok, pak druhý – a najednou spadl do hluboké jámy! „Jééé, chudáček vlk! Spadl do díry!“ smála se kůzlátka a skákala kolem pasti. „Teď je náš! Můžeme si s ním dělat, co chceme!“
Vítek se snažil dostat ven, ale jáma byla příliš hluboká. Volal kůzlátka o pomoc: „Prosím, pomozte mi! Nemůžu ven!“ Jenže kůzlátka se mu jen smála. „Teď si užij, vlku! Tohle je za všechny pohádky, kde se vlci chovají zle!“ volalo jedno. „Měli bychom na něj házet šišky!“ vykřiklo druhé. A tak na něj házela šišky a větvičky a vůbec se nestarala o to, jak se vlk cítí. Vítek byl smutný a začal si říkat, že by možná měl být zlý, když se k němu všichni chovají takhle.
Ale právě v tu chvíli se vrátila domů maminka koza. Jakmile uviděla, co její děti provádějí, zamračila se a dupnula kopytem. „Co to vidím? Vy jste nachytala ubohého vlka do pasti a ještě se mu smějete? To je ostuda! Chovám vás k laskavosti, ne k podlosti!“ zahřměla přísně. Kůzlátka se lekla a přestala se smát. „Ale maminko, my jsme si jen hrála…“ zamumlalo jedno z nich. „Tohle není hra! Chovat se krutě k ostatním není správné! Okamžitě mu pomozte ven!“ přikázala jim. Kůzlátka, celá rudá studem, popadla větve a kamínky, které vlkovi bránily ve vylezení, a pomohla mu zpátky na nohy.
Vítek se otřepal a podíval se na kůzlátka. Čekal, že utečou, nebo se budou vymlouvat, ale tentokrát sklopila uši a nejstarší řeklo: „Omlouváme se, Vítku. Byli jsme na tebe zlí. Nebylo to správné.“ A k překvapení všech se vlk usmál. „Děkuji vám. Ale pamatujte si – dobré srdce je silnější než zloba.“ A tak se stalo, že kůzlátka se polepšila, začala si vážit druhých a už nikdy nikomu neubližovala. A Vítek? Ten získal nové přátele a už nikdy nebyl sám.