O ušatém zajíčkovi a polštářovém království

Bylo nebylo, v jednom malém pokojíčku s modrými stěnami, plnými nálepek hvězdiček a měsíčků, bydlel zajíček jménem Honzík. Byl to ten nejměkčí a nejhodnější zajíček, jakého si dovedete představit. Jeho nejoblíbenějším místem na světě byla polštářová jeskyně — velikánská skrýš ze samých měkoučkých polštářků, dek a přikrývek, kterou si každý večer pečlivě stavěl. Jenže jednoho ospalého večera, když si chtěl zalézt do své jeskyně s plyšovým medvídkem a usnout, zjistil něco hrozného — jeskyně byla pryč! Nezmizela jen tak trošku, ale úplně. Polštáře byly pryč, deky taky a i ten malý růžový plyšák, který hlídal vchod, byl fuč. „Maminko, kam zmizela moje jeskyně?“ zapípal Honzík smutně, ale maminka jen zavrtěla hlavou a pohladila ho po oušku: „To je záhada, Honzíku. Možná se vydala na dobrodružství.“ A tak se Honzík rozhodl, že se na to dobrodružství vydá taky. Vždyť přece bez své jeskyně nemůže spát, to dá rozum!

S plyšovým medvídkem pod paží a lucerničkou v ruce se zajíček tiše vykradl z postýlky a vydal se hledat ztracenou jeskyni. Počáteční kroky ho zavedly za roh jeho pokojíčku, kde pod koberečkem objevil podivné stopičky — nebyly zaječí, ani kočičí, spíš připomínaly otisky malých polštářových nožek. Honzík se zastavil, zamrkal a zašeptal: „Co to jen může být?“ Stopy vedly až k šuplíku pod postelí, který se zdál být pootevřený víc než obvykle. „Tohle jsem určitě takhle nenechal,“ zabručel Honzík a nakoukl dovnitř. A tam, mezi ponožkami a starými kresbami, se cosi mihlo — jako kdyby se tam schovala záclonka nebo cípek deky. Stopy pokračovaly dál, přímo pod skříň, a odtud… rovnou do záclonového tunelu, který vedl do úplně neznámého kouta pokojíčku. Ale co bylo úplně nejpodivnější — Honzík přísahal, že záclony se samy od sebe zavlnily a pošeptaly: „Pojď dál…“ A tak, se zatajeným dechem, vykročil vstříc dobrodružství.

Jakmile prošel záclonovým tunelem, všechno kolem něj se začalo měnit. Místo podlahy ho houpala měkká peřinová louka, místo stropu se nad ním vznášely nafouklé obláčky z péřových polštářů a vzduch voněl jako čerstvě vypraná deka. Honzík nevěřil svým očím. Všude byly obří hromady polštářů, měkoučké cestičky z dek a ve vzduchu poletovaly plyšové víly. A v dálce, úplně na konci jedné stříbrné přikrývkové stezky, se tyčil zámek – postavený celý z naducaných přikrývek, vyšívaných přehozů a malých barevných polštářků. Byl tak krásný, až se Honzíkovi zatočila hlava. U brány ho přivítali dva strážci – plyšový lev a plyšový slon. „Kdo přichází do království Polštáře I.?“ zabručel lev s přátelským tónem. „Já jsem Honzík… hledám svoji jeskyni.“ Slon se usmál a zvedl chobot: „Možná jsi na správném místě, malý cestovateli.“

Uvnitř přikrývkového zámku to vypadalo jako v nejkrásnějším snu. Po chodbách se kutálely měkké koule z chundelatých dek, ve vzduchu se vznášely bubliny z mýdlové pěny a každá komnata byla jako objetí. A v samém středu zámku seděl král — král Polštář I., obrovský, hebký polštář s královskou korunkou a šálou z nejjemnějšího flanelu. „Vítej, Honzíku,“ pronesl král hlubokým, sametovým hlasem. „Tvoje jeskyně je u nás. Byla tak krásná, že jsme ji pozvali na návštěvu. A ona souhlasila.“ Honzík zůstal stát s otevřenou pusou. „Moje jeskyně… žije?“ zeptal se udiveně. Král přikývl. „Každá jeskyně z lásky a fantazie má svůj život. A tahle se chtěla na chvíli podívat domů – ke svým kamarádům. Ale vypadáš unaveně. Co kdybys tu chvíli zůstal a podíval se, jak to u nás chodí?“

Zajíček Honzík souhlasil a rozhodl se strávit v království alespoň jeden den. Jenže sotva začalo velké polštářové odpoledne, nastal problém – z jednoho z koutů zámku se začaly šířit podivné skřeky a třesení. „To je Polštářová nestvůrka!“ vykřikl plyšový slon. „Zamotaly se jí sny a teď vřeští!“ Honzík neváhal. Vydal se po šustivých dekách do strašidelného pokoje, kde se ze změti peřin vynořila malá uplakaná příšerka celá z pokrývek. „Nechci strašit, ale nemůžu spát!“ fňukala. Honzík se k ní posadil, vzal ji za flanelovou packu a začal jí vyprávět o své ztracené jeskyni. Jak mluvili, nestvůrka se pomalu uklidnila, zívla a přitulila se k Honzíkovi. A když usnula, celá peřinová komnata se změnila v klidné místo plné světýlek. Král Polštář I. povstal z trůnu a zvolal: „Zajíčku Honzíku, jsi opravdový hrdina našeho království!“

Druhý den ráno se Honzík probudil ve své postýlce, pod svou oblíbenou jeskyní, která byla zpátky na svém místě – ještě krásnější než kdy dřív. Vedle něj ležel medvídek… a k jeho překvapení i malý plyšový polštářek s tváří a oušky – byl to kamarád z království, poslaný králem Polštářem I., aby Honzíkovi pomáhal se sny. A vedle polštářku ležel ještě jeden poklad – malá měšec se snovým prachem, který stačilo rozprášit nad jeskyní, a všechny sny byly sladké jako cukrová vata. Maminka nahlédla do pokoje a usmála se. „Tak co, Honzíku? Vyspal ses hezky?“ A Honzík s úsměvem zašeptal: „Byl jsem v království, kde vládne král Polštář. A přivedl jsem si domů kamaráda.“ A pak už se zavrtal do jeskyně a s tichým „dobrou noc“ usnul tak klidně, jako nikdy předtím.