Zajíc Fanda a rychlé tenisky
Byl jednou jeden zajíc jménem Fanda, který bydlel v malé lesní chaloupce pod dubem. Fanda byl veselý a přátelský, ale měl jednu velkou starost. Všechny zvířátka v lese se mu smály, že je nejpomalejší zajíc, jakého kdy viděli. „Podívejte na Fandu! Je pomalejší než želva!“ volávali veverky z větví. Fanda si to moc bral k srdci. Když šel na trh do vesnice, trvalo mu to celé dopoledne, a když chtěl stihnout lesní závody, přiběhl vždycky poslední. „Kéž bych byl rychlý jako vítr,“ povzdechl si Fanda jednou večer, když seděl u ohně a upíjel bylinkový čaj. Jeho tlapky byly unavené a on si přál, aby mohl všem ukázat, že dokáže být rychlý.
Jednoho dne, když se Fanda loudal lesem a přemýšlel, jaké by to bylo být rychlý, zaslechl zvláštní zvuk. „Křup, křup,“ ozývalo se z houští. Náhle se před ním objevil lišák s lesklým kožichem a oči mu svítily jako dvě lucerny. „Kam tak pomalu, kamaráde?“ zeptal se lišák s úsměvem. Fanda mu vysvětlil svůj problém a lišák na něj zamyšleně hleděl. „Možná bych ti mohl pomoct,“ zamručel lišák a vytáhl z košíku pár nádherných červených tenisek. „Tyhle tenisky jsou kouzelné. Když je obuješ, budeš nejrychlejší v celém lese. Ale pamatuj, jejich kouzlo nesmíš zneužít,“ varoval lišák a podal Fandovi boty. Fanda byl nadšený a sliboval, že je použije jen moudře. „Děkuji, pane lišáku! Tohle mi změní život,“ vykřikl zajíc radostí.
Fanda si tenisky obul a v tu chvíli pocítil, jak mu nohy ožily. Když udělal první krok, rozeběhl se rychlostí, o které se mu ani nesnilo. Vítr mu svištěl kolem uší a srst mu vlála, jako by měl na sobě plášť. „To je neuvěřitelné!“ křičel radostí. Rozhodl se otestovat své nové schopnosti na lesním závodě. Když nadešel den závodu, všichni zvířecí závodníci se smáli. „Zase bude poslední,“ šeptali si. Ale jakmile závod začal, Fanda vyrazil jako střela a všechny předběhl. „Jupí! Já vyhrál!“ jásal u cílové pásky. Zvířátka na něj koukala s otevřenou pusou. „Jak je to možné?“ ptali se jeden druhého.
S každým dalším závodem se Fanda cítil sebejistější. Všude se chlubil svými vítězstvími a jeho sláva rostla. „Jsem nejlepší závodník v lese!“ volával a někteří už si ho začali dobírat. „Není to na tebe trochu moc, Fando?“ ptala se moudrá sova. Ale Fanda ji neposlouchal. Jednoho dne uspořádal vlastní závod a prohlásil, že porazí každého, kdo se mu postaví. Ale těsně před závodem si tenisky rozvázal, aby všem ukázal, jak pěkně svítí. Když se ozval startovní výstřel, Fanda se rozběhl – ale ouha! Tenisky mu sklouzly a on spadl přímo do bláta. „Ach ne!“ vykřikl. Všichni se smáli, ale Fanda si uvědomil, že se zbytečně vychloubal.
Po tom nešťastném pádu si Fanda sedl na kámen a přemýšlel. „Byl jsem pyšný a zapomněl jsem, co mi lišák říkal,“ šeptal si. Náhle k němu přišla malá myška a podala mu jeho tenisky. „Není důležité, jak rychle běháš, ale jestli máš dobré srdce,“ řekla. Fanda si uvědomil, že má pravdu. Od té doby závodil jen pro radost a pomáhal ostatním zvířátkům zlepšovat se. „Fando, připoj se k nám!“ volala zvířátka, která si ho oblíbila pro jeho laskavost. A tak se z Fandy stal nejen rychlý, ale i oblíbený zajíc, který nikdy nezapomněl na pravé hodnoty – přátelství a pokoru.
