O spinkacím skřítkovi Šimonovi

V městečku, kde se noc tiše snášela jako lehounká peřina na střechy domů, se každý večer objevoval zvláštní malý skřítek. Měl kulatý klobouček posetý hvězdičkami a měkký kabátek, který vypadal jako ušitý z nadýchaných obláčků. Jmenoval se Šimon a měl jedno důležité poslání – pomáhal dětem usnout. Každý večer, když se světlo v pokojíčcích ztlumilo a venku se rozprostřela tichá noc, Šimon se nenápadně vplížil k postýlkám a jemně fouknul na dětská víčka kouzelným práškem z modrého měsíčního kamene. „Haf, haf!“ ozval se náhle pejsek v jednom domku, kde bydlel malý Matýsek. „Pšššt,“ usmál se na něj Šimon. „Je čas snění, tvůj kamarád už musí zavřít oči.“ A tak Matýsek pomalu cítil, jak se mu klíží víčka, ale než usnul docela, najednou ho něco polechtalo na nose – byla to kouzelná vločka snu, kterou mu Šimon poslal jako pozvánku na výlet.

Matýsek se ocitl na měkoučkém obláčku a rozhlížel se kolem – skřítek Šimon seděl vedle něj a držel v rukou světelnou lucerničku, která jim ukazovala cestu. „Kam to letíme?“ zeptal se překvapeně chlapec, zatímco se obláček jemně pohupoval ve větru. „Do říše snů,“ odpověděl tajemně Šimon a zamrkal na něj. „Tam, kde se rodí všechny krásné sny dětí.“ A tak letěli výš a výš, až se před nimi rozevřela obloha plná zářivých hvězd, které tančily jako malá světélka. V dálce se objevil obrovský duhový most, který vedl do kouzelné země, kde se každý sen stával skutečností. Matýsek ani nedutal, když pod nimi proplouvala města z perníku a nad nimi létali barevní motýli, kteří s sebou nesli světélkující sny dětí.

Když přistáli na měkoučkém poli z chmýří pampelišek, Matýsek spatřil to nejkrásnější místo, jaké si mohl představit – říši snů! Stromy zde byly pokryté nadýchanými obláčky, z potůčků teklo teplé mléko s medem a vzduchem se vznášely hebké peřinky, na kterých se odpočívalo. „Tady se vyrábějí sny,“ ukázal Šimon na malé víly, které jemně foukaly na zářící kuličky, z nichž se stávala pohádková dobrodružství. Matýsek se rozhlížel kolem, ale najednou si všiml, že některé sny chybí. „Kde jsou všechny sny?“ podivil se. Šimon pokrčil rameny. „To bude práce neposedného větru! Občas si s nimi rád hraje a odnese je neznámo kam. Musíme je najít!“

Společně se tedy vydali po stopách ztracených snů. Šimon vytáhl ze svého kapsáře kouzelnou mapu, která se sama rozvinula a ukázala místo, kam vítr sny odnesl. „Támhle!“ ukázal Matýsek na temný oblak, který se schovával za stříbrným měsícem. Rychle se vydali tím směrem a když se přiblížili, uslyšeli slabé šepotání – to byly sny, které volaly o pomoc! „Musíme je osvobodit,“ zašeptal Matýsek. Šimon sáhl do svého váčku a vytáhl hvězdičkový prach. „Teď se podrž,“ řekl, foukl do dlaně a najednou se celý oblak rozzářil. Ztracené sny se jako malé bublinky vznášely vzduchem a šťastně se vracely zpět na své místo.

Když bylo všechno v pořádku, Šimon rozeslal sny zpět do postýlek. Vzduchem se nesly krásné obrazy – někdo snil o létání na horkovzdušném balónu, jiný o mořských dobrodružstvích, a další o kouzelných zvířátkách, která uměla mluvit. Matýsek se šťastně usmál. „To bylo úžasné,“ řekl a zívl. Skřítek Šimon ho jemně pohladil po vláskách. „A teď už je čas vrátit se do tvé postýlky,“ zašeptal mu. Matýsek přikývl, zavřel oči a než se nadál, už zase ležel ve své postýlce, zachumlaný do peřinky.

Šimon se usmál, podíval se na spícího chlapce a tiše se vytratil oknem ven do noční oblohy. „Dobrou noc, Matýsku,“ zašeptal do větru. A tak v městečku panovalo klidné a tiché spaní, protože všem dětem přinášel sny skřítek Šimon.