O Smolíčkovi
Daleko v hlubokém lese, kde se koruny stromů skláněly nad mechovými paloučky a potůčky šuměly svými tajemnými písněmi, stála malá dřevěná chaloupka. Nebyla ledajaká – žil v ní malý chlapec jménem Smolíček a jeho věrný ochránce, jelen Zlaté parohy. Jelen byl moudrý a silný, měl krásné zlaté parohy, které se leskly jako hvězdy na noční obloze. Smolíček byl ještě maličký, měl kudrnaté vlásky a oči jako dvě jiskřičky, a ačkoliv ho jelen nade vše miloval, často ho musel varovat před nástrahami lesa. „Pamatuj, Smolíčku, nikdy neotvírej dveře nikomu cizímu, ať říká cokoli!“ napomínal ho jelen přísným, ale laskavým hlasem. Smolíček pokaždé horlivě přikývl a sliboval, že bude poslušný, ale přesto v jeho srdci rostla zvědavost. A právě tato zvědavost ho jednou dostala do pořádného nebezpečí.
Jednoho dne, když jelen Zlaté parohy odklusal k lesnímu potoku napít se křišťálově čisté vody, Smolíček seděl u okna a díval se ven. Náhle uslyšel tiché, zpěvné hlásky, které se nesly mezi stromy jako jemný vánek. „Smolíčku, Smolíčku, jen prstíček tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme,“ zaznělo líbezně. Smolíček se zavrtěl na židličce, protože hlásky byly tak sladké a příjemné, že mu připadaly jako pohlazení. Přistoupil k okénku, ale neviděl nic než šustící kapradí a pohupující se větvičky borůvčí. „Kdo to je?“ zeptal se zvědavě, ale žádná odpověď nepřišla, jen tiché chichotání. V tu chvíli se vrátil jelen a Smolíček raději nic neříkal. Bál se, že by se na něj jelen zlobil.
Druhý den, když jelen znovu odběhl, ozvaly se hlásky zas. „Smolíčku, Smolíčku, jen prstíček tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme,“ ševelily, tentokrát ještě sladčeji. Smolíček se přiblížil ke dveřím a položil na ně ruku. „Ale jelen říkal, že nemám nikomu otevírat…“ zamumlal, ale v tu chvíli se za okénkem objevily tři krásné tváře s dlouhými vlasy, které se vlnily jako řeka pod sluncem. Jezinky! Oči jim zářily a úsměvy měly jako samet. „Jen malinko, Smolíčku, jen malinko pootevři, a my ti zazpíváme tu nejkrásnější písničku!“ lákaly ho. Smolíček zaváhal, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. „Ne, ne, nesmím,“ zašeptal, a jezinky se s tichým povzdechem ztratily mezi stromy.
Třetího dne už Smolíček nemohl odolat. Jezinky zpívaly tak líbezně a slibovaly mu tak krásné věci! A tak, když jelen opět odběhl k potoku, přistoupil k dveřím a potichounku, jen o maličký kousek, je pootevřel. Sotva to udělal, jezinky v mžiku natáhly své bílé ruce, popadly ho a než stačil vykřiknout, odnesly ho daleko do lesa! Smolíček křičel a volal: „Jelene, jelene Zlaté parohy, kde jsi? Pomoc!“ Ale jelen byl daleko a neslyšel ho. Jezinky ho nesly přes kořeny a kameny, hlouběji a hlouběji do temného hvozdu, až se Smolíčkovi rozbušilo srdce strachem.
Když jelen Zlaté parohy dorazil domů a našel chaloupku prázdnou, jeho srdce se sevřelo úzkostí. Okamžitě se rozběhl po Smolíčkových stopách, jeho silné nohy se sotva dotýkaly země, a jeho zlaté parohy se leskly ve stínech lesa. Slyšel Smolíčkovo zoufalé volání a s divokým odhodláním vyrazil k němu. Jezinky už Smolíčka držely v temné jeskyni, obklopené mlhou a chladným větrem, když vtom se před jeskyní ozvalo hrozivé dunění kopyt. Jelen vrazil dovnitř jako blesk, jeho oči planuly hněvem. „Pusťte ho!“ zařval mocným hlasem a jezinky vylekaně zasyčely. Zlaté parohy se rozzářily jako slunce a jezinky se rozprchly, jak nejrychleji mohly.
Smolíček se jelenovi vrhl kolem krku a usedavě plakal. „Promiň, promiň, že jsem tě neposlechl,“ vzlykal. Jelen ho jemně pohladil po vláskách. „Hlavní je, že jsi v pořádku, ale pamatuj si, že cizím nesmíš věřit,“ řekl mu klidně, ale vážně. Společně se vrátili do chaloupky a Smolíček už nikdy více neotevřel nikomu cizímu. A od té doby žil spokojeně se svým věrným přítelem jelenem Zlaté parohy, který nad ním bděl jako pravý ochránce.
