O princezně se zlatou hvězdou na čele
V dalekém království, kde slunce hřálo zlatými paprsky a řeky se leskly jako tekuté stříbro, se králi a královně narodila dcera. Byla krásná jako jarní ráno, s vlásky jemnými jako hedvábí a očima hlubokými jako dvě studánky. Ale na jejím čele zářilo něco neobyčejného – malá zlatá hvězda. Když se o tom doslechli lidé v království, začali si šeptat: „To je znamení! Princezna přinese našemu království velké štěstí… nebo snad něco jiného?“ Král a královna však na řeči nedali a princeznu, které dali jméno Lada, milovali nade vše. Každý den ji laskavě hladili po vláskách a dívali se na její zářící hvězdu, která jako by rostla spolu s ní. A čím byla princezna starší, tím byla krásnější a zářivější, až si lidé začali říkat, že snad není jen obyčejnou dívkou, ale má v sobě sílu kouzel.
Jednoho dne se v království objevil temný jezdec. Jeho kůň měl oči rudé jako žhavé uhlíky a jeho plášť se vlnil jako hadí jazyk. Nebyl to nikdo jiný než zlý čaroděj Zorax, o kterém se říkalo, že ovládá temnou magii. Vešel do trůnního sálu, poklepal svou holí o podlahu a chladným hlasem pravil: „Královská dcero, máš na čele znamení, které mi patří! Staneš se mou ženou, nebo na celé království uvalím kletbu tak strašnou, že se i slunce skryje v temnotě!“ Král se postavil a s hrdostí odpověděl: „Nikdy! Moje dcera je svobodná a nikdy nebude patřit nikomu proti své vůli!“ Čaroděj se jen zlověstně zasmál a pravil: „Vrátím se, až nadejde čas. A pak si tě vezmu, ať chceš nebo ne!“ Když to dořekl, rozplynul se v oblaku černého kouře a zmizel, ale jeho slova zůstala v srdcích všech jako ledový strach.
Princezna věděla, že pokud zůstane, přivede na své rodiče i na celé království neštěstí. Proto se jedné tmavé noci oblékla do prostých šatů, stáhla si vlasy pod starý šátek a tiše vyklouzla z paláce. Běžela přes louky, lesy a kopce, až se dostala daleko od království, kde ji už nikdo nepoznal. Její srdce bilo jako zvon, ale věděla, že se musí schovat, než se čaroděj vrátí. Jak tak bloudila světem, dostala se do malé vesničky, kde lidé žili prostě a pracovali na poli. V jedné chaloupce u lesa našla útočiště – bydlela tam stará babička, která se na ni podívala a hned poznala, že tato dívka není obyčejná.
Babička se na princeznu podívala svýma moudrýma očima a řekla: „Ach, dítě, ty nejsi jen tak někdo, viď? Tvůj osud je napsán ve hvězdách… ale neboj se, pomohu ti.“ A tak Lada začala žít v malé chaloupce a učila se všemu, co bylo třeba – jak se bránit proti zlým kouzlům, jak využít svou sílu a jak se nebát temnoty. Babička jí ukázala, jak rozumět větru, jak poslouchat zpěv řeky a jak rozeznat, kde se skrývá zlo. Každý večer princezna seděla u ohně a babička jí vyprávěla příběhy o statečných hrdinech, kteří dokázali překonat i ty největší zkoušky.
Jednoho dne se však nebe zatáhlo a ve vzduchu bylo cítit nebezpečí. Čaroděj Zorax princeznu našel! Přiletěl v bouři, jeho oči hořely černým ohněm a hlas duněl jako hrom: „Teď už mi neutečeš!“ Ale princezna byla připravená. „Mýlíš se, Zoraxi! Nejsem už bezbranná dívka!“ vykřikla a rozpřáhla ruce. Její zlatá hvězda zazářila jasněji než kdy předtím a oslepila čaroděje tak, že zavrávoral. V tu chvíli si princezna vzpomněla na babiččina slova a pronesla kouzelnou formuli, kterou se naučila. Zorax vykřikl, jeho kouzla se rozpadla na prach a jeho moc byla navždy zlomena.
Když bylo po všem, princezna se vrátila domů. Celé království ji vítalo s otevřenou náručí a král a královna ji objali se slzami v očích. „Naše statečná Lado,“ šeptala královna. A od té doby už nikdo nepochyboval – princezna se zlatou hvězdou na čele nebyla jen krásná, ale i silná, moudrá a statečná. A protože v království už neexistovalo žádné zlo, lidé žili šťastně a spokojeně až do konce svých dnů.
