O princezně, která nechtěla zachránit
Uprostřed hlubokého lesa, kde stromy šuměly jako staré písně a potůčky zpívaly tichou melodii, stála vysoká kamenná věž. Ale nebyla to věž temná a chladná, jak by se mohlo zdát. Její stěny byly porostlé voňavým břečťanem, na balkóncích kvetly růže a z jejích oken se každý večer linula příjemná záře svíček. Uvnitř žila princezna Alžbětka, která byla úplně jiná než princezny v pohádkách. Nikdy netoužila po záchraně, protože věděla, že už teď je tam, kde chce být. Každé ráno si uvařila horký čaj z lesních bylinek, otevřela velkou kouzelnou knihu, kterou jí darovala moudrá čarodějka, a četla si o tajemstvích světa. Večer si zase sedala na okno a pozorovala hvězdy, které jí vyprávěly příběhy staré jako samo nebe. „Tady je můj domov,“ říkávala si spokojeně. Jenže ve světě kolem se začaly šířit zvěsti o krásné princezně, která prý musí být uvězněná. A tak se jednoho dne začali objevovat rytíři…
„Slyšel jsi to, Roberte?“ vykřikl mladý rytíř s lesknoucí se zbrojí. „Princezna ve věži! Určitě čeká na záchranu!“ A tak se po celém království začali sjíždět stateční bojovníci, každý s touhou stát se hrdinou, který zachrání krásnou dívku. První přijel rytíř Gustav, nejrychlejší jezdec široko daleko. Druhý byl rytíř Hugo, slavný lučištník, který trefil cíl na sto kroků. A třetí, nejchytřejší ze všech, byl rytíř Samuel, který měl v kapse kouzelné klíče ke každému zámku. Každý z nich si byl jistý, že princeznu zachrání a že mu pak bude navždy vděčná. Ale netušili, že princezna Alžbětka žádnou záchranu nepotřebuje – a už vůbec o ni nestojí!
První rytíř Gustav přiběhl k věži a vyšplhal se po popínavých růžích až k oknu. „Princezno, jsem tady! Zachráním tě!“ vykřikl hrdě. Alžbětka si ho chvíli prohlížela, pak pokrčila rameny a klidně odpověděla: „Ale já nikam nechci. Dáš si raději čaj?“ Gustav takové odpovědi vůbec nerozuměl a rychle slezl dolů. Druhý rytíř Hugo dorazil na kouzelném koni, který dokázal létat. „Skoč, princezno! Odnesu tě do bezpečí!“ volal. Ale Alžbětka zavrtěla hlavou: „Jsem v bezpečí tady. Nechceš si raději poslechnout pohádku?“ Hugo si zmateně promnul čelo a odletěl pryč. Nakonec přišel rytíř Samuel s kouzelným klíčem, který pasoval do každého zámku. „Otevřu ti dveře, princezno! Můžeš vyjít ven!“ nabídl jí. „Ale já už ven chodím. Chodím do lesa na procházky,“ odpověděla Alžbětka s úsměvem. „Dáš si koláček?“ Samuel se podíval na klíč, pak na princeznu, a nakonec rozpačitě odešel…
Ve chvíli, kdy se rytíři vrátili do království, dorazila za princeznou stará čarodějka. „Myslím, že nastal čas jim ukázat, že skutečná odvaha není v tom, koho zachráníme, ale v tom, co se naučíme,“ řekla moudře a vykouzlila plán. Druhý den ráno se rytíři ocitli v pasti. Most za nimi se zřítil, jejich koně zmizeli a vypadalo to, že tentokrát jsou to oni, kdo potřebují zachránit…
Princezna Alžbětka sestoupila z věže a bez zaváhání pomohla rytířům dostat se zpět domů. „Někdy není záchrana o meči a síle, ale o tom vědět, co je správné,“ řekla s úsměvem. Rytíři pochopili, že princezny nemusí být vždy jen bezmocné dívky čekající na hrdiny…
Rytíři se vrátili domů s novým pohledem na svět a princezna zůstala ve své věži, šťastná a spokojená. Od té doby už nikdo neříkal, že musí být zachráněna, protože každý věděl, že někdy jsou princezny ty, které mohou zachránit svět…
