O piškotové víle a čokoládovém lese

Daleko za horami vanilkových sušenek, uprostřed krajiny, kde voní jahodový déšť a duha je posypaná cukrovým prachem, leželo pohádkové království jménem Sladkolesí. Byl to kraj, kde žily nejrůznější sladké bytosti – perníčkové panenky, bonbonoví trpaslíci a čokoládoví dráčci. Ale mezi nimi byla jedna zvláštní víla, která si říkala Jahůdlinka. Měla křidélka jako plátky jahod a šatičky utkané z malinové pěny. Jejím posláním bylo dohlížet na sladkou rovnováhu a hlavně pomáhat všem dobrým sladkostem, které zabloudily nebo se ztratily. Všichni ji měli moc rádi, protože vždy uměla vykouzlit úsměv a hlavně – nikdo nedokázal jako ona zahnat smutek jahodovou písničkou. „Lalala, z lesů sladkých zněj, ke štěstí nás veď…“ zpívala si tiše, zatímco poletovala mezi cukrovými květy a pomáhala marmeládovým motýlům najít cestu domů.

Jednoho rána, právě když se Jahůdlinka chystala sbírat třpytivé jahodové kapky, přiběhla zadýchaná perníková pošťačka Bobina. „Vílo Jahůdlinko, máme problém! Malé dortíky, co měly jít na oslavu Dne sladkostí, se ztrácejí! Cukrové cestičky jsou prázdné, jen občas zůstane smetanová stopa!“ Víla se zarazila. Den sladkostí byl největší svátek v celém Sladkolesí – každý přinášel svůj sladký dar na velké slavnostní stolování u fontány z mléčné čokolády. „To není jen tak,“ zamumlala víla a její křidélka se slabě zatřpytila. Okamžitě svolala dortíkovou hlídku, ale jejich hledání bylo marné – dortíky jako by se po cestě prostě rozplynuly. A tak Jahůdlinka poprosila větříka, aby jí ukázal, odkud naposledy přicházel vanilkový parfém z těstíčka. Všechny stopy vedly… do Čokoládového lesa, kde se sladké věci často ztrácejí mezi lákadly a pokušením.

Vstup do Čokoládového lesa byl jako krok do jiného světa. Stromy měly kůru z hořké čokolády, listy z bílé a mezi větvemi se houpaly nugátové révy. Víla Jahůdlinka se prodírala skrz měkké pudinkové kapradiny, když tu náhle ucítila sladkou vůni skořicového karamelu. „Pojď blíž, vílo, ochutnej kousek, jen kousíček…“ šeptal strom, jehož větve byly plné zlatých pralinek. Jahůdlinka ale zavrtěla hlavou. „Znám tvé hry, pralinkovníku. Nezdržuj mě, hledám ztracené dortíky!“ pokračovala dál a zavírala si uši před dalšími pokušeními – oříškové houbičky, slanokaramelové květy, cukrové víry, co zpívaly: „Zůstaň si s námi, vílo malá, tady je sladkost, jaká se jen zdála…“ Ale Jahůdlinka věděla, že kdyby se zastavila, mohla by snadno zapomenout, proč přišla. A tak šla dál, i když jí cukrová únava stahovala k zemi.

U třetího nugátového potůčku narazila Jahůdlinka na Lentilkového skřítka jménem Bambulka. „Ále, vílo, ty hledáš ty malý dortíčky? Myslím, že jsem pár viděl tamhle u karamelové mýtiny!“ pověděl s poťouchlým úsměvem a zasmál se, až mu lentilky cinkaly na bříšku. Jahůdlinka mu poděkovala a letěla dál, kde našla Marshmallow myšku sedící na pěnové houbičce. „Viděla jsem dortíčky, ale byly nějak zmatkuplné… pořád za něčím běhaly!“ špitla myška a ukázala packou k vaflovému kopci. Tam pod karamelovou borovicí spal Karamelový medvěd. Víla ho probudila a jemně se zeptala, co viděl. „Já… já jen ochutnal… možná tři nebo čtyři… byly tak voňavé!“ přiznal se medvěd provinile. „Ale pak… pak se samy rozutekly zpátky do lesa!“ Jahůdlinka se usmála. „Možná je někdo láká schválně. Musím najít jejich stopu.“

Jakmile víla dorazila k nejhustší části lesa, uviděla něco nečekaného – tajemný dortový kráter. Uprostřed seděla stará želatinová sova a kolem ní poskakovaly dortíky. „Co to tu provádíte?“ zvolala víla. „Pomáhám jim najít své místo v lese,“ odpověděla sova klidně. „Každý dortík má své poslání – tenhle umí potěšit smutné, tenhle zase dokáže utišit hlad a tenhle má v sobě písničku.“ Jahůdlinka se zamyslela. „Ale oni mají být na oslavě, všichni dohromady! Tam je jejich síla – když jsou spolu, rozdávají radost celému kraji!“ Sova kývla hlavou. „Ach ano… jenže někteří dortíci se báli, že nejsou dost zvláštní. Tak přišli ke mně.“ Víla pochopila. „Každý dortík je zvláštní tím, že je součástí něčeho většího – sladké oslavy přátelství!“

Jahůdlinka roztáhla svá křídla a zazpívala píseň, kterou znaly všechny sladkosti Sladkolesí: „Dortík malý, dortík velký, všichni jsme si navzájem něčím milí.“ A jak její hlas zněl mezi stromy, dortíky se začaly chytat za ručičky (tedy za polevu) a vracet se zpět. „Jdeme domů, na oslavu! Každý z vás je důležitý!“ volala víla. Sova s úsměvem zamávala křídlem. O pár hodin později byly všechny stolky u čokoládové fontány plné – maliny, šlehačka, piškotky, dortíky se smály a tančily. Jahůdlinka seděla na obláčku cukrové vaty a šeptala: „Dnes jsme zachránili nejen dortíky, ale i důvěru.“ A když se stmívalo, krajina se ponořila do jemného třpytu cukrových sněhových vloček. Děti v postýlkách už dávno spaly, s úsměvem na rtech a vůní vanilky v nose.