Otesánek, co jedl jenom zeleninu
Daleko za hlubokými lesy, kde se rozprostíraly široké louky a rozkvetlé zahrady, žili jedni stařečkové. Dlouho si přáli děťátko, až jednoho dne, když stařeček sekal dřevo v lese, našel pod pařezem zvláštní kládu. Byla hladká, kulatá a když na ni položil ruku, zdálo se mu, že dýchá. Stařenka se zaradovala, když dřevo donesl domů, a ejhle – kláda se proměnila v živého chlapečka! „To je náš Otesánek!“ zvolala radostně. Jenže brzy přišlo jedno velké překvapení. Otesánek nechtěl jíst kaši, chleba ani maso. „Dejte mi mrkev, dejte mi zelí, dejte mi dýni!“ volal pořád dokola. A tak mu dali zeleninu. Rostl jako z vody a jedl víc a víc, až se o něm začalo mluvit po celé vesnici.
Jak Otesánek rostl, rostla i jeho chuť. Snědl mísu mrkve, hned nato půl sudu zelí a po chvíli už loudil na stařence další porci dýňové kaše. Když ho poslali na trh, neodolal a cestou snědl koš plný ředkviček. Když se procházel zahradami, jeho oči se rozzářily a hned by si utrhl nějaký ten salát nebo šťavnatou okurku. Lidé se začali bát. „Jestli to takhle půjde dál, nezbude nám na zimu žádná zelenina!“ šeptali si mezi sebou. Otesánek si však ničeho nevšiml, spokojeně si houpal nohy na lavici a uvažoval, kde by sehnal ještě trochu hrášku.
Jednoho dne se vesničané sešli na návsi a začali přemýšlet, jak to s Otesánkem udělat. „Když mu nedáme zeleninu, bude smutný,“ povzdychla si selka. „A když mu ji dáme, nic nám nezbude!“ přidal se sedlák. A tak vymýšleli různé plány. Zkusili mu dát místo mrkve sušené houby – ale Otesánek jen ohrnul nos. Nabídli mu sladkou kaši – ale on se jen zamračil. Dokonce mu postavili před nos talíř plný švestkových knedlíků – a on? Jen smutně vzdychl: „Já chci ředkvičky…“
Nakonec se na návsi objevila stará babička, která se na vše chvíli dívala, pak si zamyšleně pohladila bradu a nakonec pravila: „Děti, když pořád jen jí, tak ho naučme něco jiného – ať nám pomáhá pěstovat!“ A tak si jednoho dne zavolala Otesánka a ukázala mu zahradu plnou mladých výhonků a sazeniček. „Vidíš, chlapče, než vyroste mrkev, musí se zalévat a chránit před mrazem. Když ji sníš všechnu, nebude žádná na zítřek.“ Otesánek chvíli přemýšlel a pak poprvé v životě nad jídlem zaváhal. „A co když ji zasadím sám?“ zeptal se nakonec.
Od té doby bylo ve vesnici veselo. Otesánek už nechodil jen od talíře k talíři, ale pilně okopával záhony, sázel semínka a s radostí sledoval, jak rostou první lístečky. Zaléval, plejil a s každou novou mrkví, kterou vypěstoval, rostla i jeho radost. Když přišla podzimní sklizeň, měl plný sklep brambor, zelí i dýní. A co víc – jeho úroda byla tak bohatá, že mohl rozdat zeleninu i sousedům! Vesničané si oddechli a Otesánek byl konečně šťastný.
A tak se z Otesánka nestal nenasyta, ale nejlepší zahradník široko daleko. Už nejedl všechnu zeleninu sám, ale s radostí ji sdílel s ostatními. A když někdo potřeboval poradit, jak se starat o ředkvičky nebo kdy je čas sázet hrášek, stačilo jít za Otesánkem. A on s úsměvem odpovídal: „To víte, zelenina není jen na jídlo, ale i na radost!“ A tím všem připomněl, že nejlepší je nejen dobře jíst, ale také se dobře starat o to, co nám příroda dává.
