O netopýrovi, který se bál tmy

Kdesi hluboko v korunách starého dubového lesa, kde šumí listí jako pohádka a větve zpívají tichounké ukolébavky, se jednoho teplého večera narodil maličký netopýrek. Jmenoval se Nespálek a byl trochu jiný než ostatní netopýři z kolonie. Zatímco jeho sourozenci se radovali, když slunce mizelo za obzorem a chystali se na noční výlety, Nespálek se vždy schoulil ve svém malém visutém pelíšku a tiše si šeptal: „Já tam nejdu… já se bojím tmy…“ Ačkoliv byl noční tvor jako všichni ostatní, tma ho děsila. Zdála se mu nekonečná, tichá a plná zvláštních zvuků, které ho děsily až do špičky jeho chlupatých uší. Ostatní netopýři si po nocích hráli, lovili komáry a proplétali se mezi stromy, zatímco Nespálek zůstával sám, objímal se křidélky a tiše doufal, že jednoho dne bude den trvat navždy.

Jednoho rána, když sluníčko ještě hladilo listy rosou a ptáci vesele švitořili své ranní písně, rozhodl se Nespálek, že zkusí létat ve dne. „Když nemůžu v noci, tak třeba ve dne to půjde,“ řekl si a roztáhl křídla. Ale hned jak vzlétl, ozvalo se: „Podívejte, netopýr za dne! Co to má znamenat?“ volal kos, který si právě nosil červíka na snídani. Sýkorka si posměšně zacvrlikala a dokonce i vrána, která se obvykle o nic nezajímala, se pousmála. „Tohle jsem ještě neviděla,“ krákla a zamávala křídly. Nespálek se cítil trapně, nepochopeně, a tak se s těžkým srdcem snesl zpátky dolů na svou větvičku. Tam se schoulil a s tlumeným vzlykáním si šeptal: „Já se prostě do tmy nikdy nedokážu podívat…“

Když další noc padla na les a všechno se ponořilo do hebkého šera, někdo drobný a zářivý se přiblížil k Nespálkovi. Byla to světluška jménem Jiskřenka. „Proč jsi tak smutný, netopýrku?“ zeptala se měkce a její světýlko přitom tančilo jako malý ohníček v letní noci. Nespálek jí vše vyprávěl – o strachu z tmy, o posměchu ostatních a o svém snu létat, ale ne sám. Jiskřenka se usmála a řekla: „Tma není děsivá, když ji znáš. Víš, že v noci květiny tiše dýchají a hvězdy si spolu šeptají? A víš, že my světlušky každou noc malujeme světlo tam, kde ho dušičky jako ty potřebují?“ Nespálek tiše naslouchal, a poprvé se v jeho srdíčku rozhořela jiskřička zvědavosti. „Možná bys mohl jednou letět se mnou… a já ti ukážu, že tma je plná kouzel,“ zašeptala Jiskřenka a její světýlko se rozzářilo jasněji než kdy dřív.

Další noc, když Jiskřenka přiletěla znovu, přivedla s sebou starého komára jménem Bzučoun. Ten měl křídla jako z hedvábí, bručivý hlas a zkušeností za plný vak. „Jestli se chceš přestat bát tmy, musíš ji poznat jako přítele,“ zabzučel moudře. „Já lítám už tolik let, že znám každý kout lesa. Vím, kde kvete měsíční kapradí, kde sova čte knihy z listí a kde spí vítr v kapkách rosy. A to všechno, Nespálku, se dá vidět jen v noci.“ Netopýr ho poslouchal s otevřenou pusinkou. „Ale co když mě tma pohltí?“ zeptal se tiše. „Tma tě nepolkne, jen tě obejme. Když se přestaneš bát, uvidíš, že je měkká a laskavá jako maminka, která tě přikrývá peřinkou,“ řekl Bzučoun a mrkl jedním starým okem. A tak si Nespálek začal představovat noc jako něco krásného a teplého – ne jako prázdnou černotu, ale jako velikou náruč, která ho může vést.

Jednoho večera, když měsíc stál vysoko a les voněl hvězdami, se Nespálek konečně odhodlal. Jiskřenka letěla před ním a zářila jako lucernička, která mu ukazovala cestu. „Pojď, pojď se mnou… jen kousek,“ šeptala. A Nespálek letěl. Křídla mu zpočátku drkotala, ale s každým mávnutím se cítil jistější. Letěli mezi stromy, kde šuměla noční symfonie – cvrčci cvrkali, listy šustily, a někde v dálce houkala sova jako orchestrální tympán. „Tady… tady je to tak krásné,“ vydechl Nespálek do ticha a jeho oči se rozzářily stejně jako Jiskřenčino světlo. Přelétli nad jezírkem, kde měsíc kreslil na vodu stříbrné obrázky, a zahlédli ježka, jak si zpívá tichou písničku do pelíšku. Nespálek letěl výš, dál, a jeho srdce už nebilo strachem, ale radostí. Byl to let, na který nikdy nezapomene.

Od té doby Nespálek každou noc létal s ostatními. Už se neschovával, už se nebál. Jiskřenka se stala jeho nejlepší kamarádkou a Bzučoun jeho učitelem. Noc pro něj nebyla tmou, ale dobrodružstvím plným světýlek, písniček a tichých pohádek, které šeptaly hvězdy. „Tati, tati!“ volávali mladší netopýři, „vyprávěj nám, jak jsi se přestal bát tmy!“ A Nespálek se vždy pousmál a řekl: „Stačí najít světélko, které tě vede… a pak zjistíš, že tma není černá, ale kouzelná.“ A v tu chvíli celý les ztichl a usínal se sny o odvaze, přátelství a kouzelné noci. A děti v postýlkách, které tuhle pohádku slyšely, se usmívaly a zavíraly oči, protože věděly, že i tma může být krásná.