O měsíční princezně
Byla jednou jedna země, která měla to nejkrásnější noční nebe na světě. Každou noc, když slunce zapadlo za obzory a celý svět utichl do snového šepotu, na obloze se objevil veliký, zářivý Měsíc. Nebyl to jen tak obyčejný Měsíc – jeho světlo bylo stříbrné a jemné jako hedvábí, dotýkalo se střech domů, hladilo hladiny jezer a třpytilo se v očích dětí, které usínaly s úsměvem na tváři. Lidé věřili, že tento Měsíc je kouzelný, že v sobě skrývá moc, která chrání jejich království před temnotou a zlými sny. Každý večer stačilo jen vzhlédnout k nebi a hned bylo srdce lehčí, protože jeho svit dával pocit bezpečí a klidu. Ale nikdo netušil, že Měsíc není jen němým strážcem noci – měl tajné spojení s někým výjimečným. A tím byla princezna Lunie, dívka s vlasy jako měsíční svit, která měla dar, jaký neměl nikdo jiný v celém království.
Princezna Lunie byla jiná než ostatní. Měla dlouhé, stříbrné vlasy, které se jemně třpytily, jako by v sobě nesly kousek samotného Měsíce. Každou noc, když celé království spalo, vylezla na nejvyšší věž zámku a šeptala do nebe. A co bylo nejzvláštnější? Hvězdy jí odpovídaly! Když zavřela oči a soustředila se, mohla slyšet jejich jemný šepot, jako by se spolu s ní radovaly z nočního ticha. Ale její největší tajemství bylo spojení s Měsícem – vždy, když si přála něco opravdu upřímně a z celého srdce, Měsíc zazářil ještě jasněji, jako by jí rozuměl. Nikdo jiný o tom nevěděl, ani samotný král a královna. Bylo to tajemství mezi Lunie a noční oblohou. Ale jedné noci se stalo něco strašného – Měsíc zmizel. Nejenže nesvítil, ale jako by vůbec neexistoval! A s jeho zmizením se začala šířit temnota, která se pomalu vkrádala do celého království.
Když se ráno princezna probudila, všude byla podivná šedivá mlha. Slunce sice vyšlo, ale nebylo tak jasné jako dřív, a lidé si začali šeptat o tom, co se mohlo stát. Lunie věděla, že musí něco udělat. Vydala se na vrchol věže a zavolala na hvězdy, ale tentokrát jí neodpověděly. Noční nebe bylo prázdné a mrtvé, jako by z něj zmizela všechna magie. „Kde je Měsíc?“ šeptala zoufale do ticha, ale odpověď nepřicházela. Království se ponořilo do smutku – lidé se báli usínat, protože noci byly temné a chladné, děti plakaly a ani v pohádkách se už nemluvilo o kouzelném Měsíci. Lunie věděla, že nemůže čekat – musela zjistit, co se stalo a jak může přivést Měsíc zpět.
Princezna se rozhodla vydat na cestu. Oblékla si plášť protkávaný jemnými hvězdami, který jí kdysi darovala matka, a vyšla z paláce. Kam měla jít, netušila, ale její srdce jí napovídalo, že musí následovat jemné chvění ve vzduchu, které jako by vedlo její kroky. Cesta ji zavedla až na samý kraj království, k hlubokému jezeru, kde stála stará vrba. „Tady čekám na tebe, princezno,“ ozval se hlas. Zpod stromu vystoupil tajemný stařec, jehož oči svítily jako dvě malé hvězdy. „Hledáš Měsíc, viď? Musíš překročit hranici mezi světy a projít stezkou hvězd. Jen ten, kdo má čisté srdce, ji může najít.“ Lunie věděla, že nemá na vybranou – poklekla u jezera a s hlubokým nádechem se ponořila do jeho vod. Když otevřela oči, byla v jiném světě.
Princezna se ocitla v království hvězd, kde všechno zářilo jemným světlem. Vzduch byl plný zlatavého třpytu a kolem ní se vznášely světelné střípky jako drobné lampičky. „Musíš projít stezkou světla,“ řekl jí strážce noční oblohy, vysoký muž s pláštěm posetým hvězdami. „Ale jen pokud obstojíš ve zkoušce odvahy, dostaneš zpět to, co bylo ztraceno.“ Lunie přikývla a vykročila. Cesta byla úzká a plná stínů, které se jí snažily zastavit, ale ona se nebála. Myslela na své království, na děti, které potřebují Měsíc, na všechny, kdo se bojí tmy. „Nedám se zastrašit!“ vykřikla a najednou se stíny rozplynuly. Stezka se rozjasnila a na jejím konci čekal sám Měsíc, uvězněný v zlaté kleci.
Lunie se rozběhla k Měsíci a dotkla se jeho chladného povrchu. „Musíš se vrátit domů!“ zašeptala a v tu chvíli klec zmizela. Měsíc se vznášel vzhůru a s každým okamžikem sílil. „Děkuji ti, princezno,“ zazněl hlas Měsíce. „Tvé srdce je čisté a odvážné.“ Lunie se ocitla zpět ve svém království a když vzhlédla k nebi, uviděla, jak Měsíc znovu září. Celé království se probudilo do radosti – noční světlo se vrátilo!
