O malém zajíčkovi a kouzelném lesním světle
Byl jednou jeden malý zajíček, kterému všichni říkali Pepík. Pepík byl zvědavý a odvážný, a proto se jednoho dne rozhodl, že se vydá hlouběji do lesa, než kam kdy dříve zašel. Skákal z jednoho křovíčka na druhé, přičichával ke květinám a radostně poskakoval, až najednou zjistil, že neví, kde je. Všude kolem něj se rozprostíraly stromy, které vypadaly stejně, a cesta, po které přišel, jako by zmizela. „Ach ne,“ řekl Pepík s úzkostí v hlase, „jak se teď dostanu domů?“ Sedl si na mech a přemýšlel. Byl malý a les byl tak velký. Ale co měl dělat? „Nebudu plakat,“ rozhodl se nakonec a rozhlížel se kolem sebe. „Musím najít cestu zpátky sám!“
Zatímco Pepík přemýšlel, najednou si všiml, že v dálce mezi stromy něco jemně září. Bylo to slabé, ale zvláštní světlo. Zvědavost mu nedala a vydal se směrem, odkud světlo přicházelo. Čím blíže se k němu dostával, tím jasnější bylo. Když k němu konečně došel, zjistil, že to není obyčejné světlo, ale zářící malá koule, která jako by tančila ve vzduchu. „Ahoj, maličký zajíčku,“ promluvilo světlo jemným hlasem. Pepík vyvalil oči. „Ty umíš mluvit?“ vykřikl překvapeně. „Samozřejmě,“ odpovědělo světlo se smíchem. „Jsem kouzelné lesní světlo. Vidím, že ses ztratil. Můžeš mě následovat, pokud chceš najít cestu zpět.“ Pepík byl nadšený a trochu uklidněný. „Děkuji, světélko,“ řekl s úlevou a vykročil za ním.
Cesta nebyla jednoduchá. Kouzelné světlo vedlo Pepíka přes husté houštiny, kolem hlubokých tůní a přes neznámé lesní cestičky. Po chvíli došli k malé mýtině, kde seděl pod starým dubem lesní skřítek. Měl dlouhý vous a bystré oči. „Zdravím tě, malý Pepíku,“ řekl skřítek moudrým hlasem. „Vím, proč jsi tady. Cesta zpět není jednoduchá, ale neboj se, já ti pomůžu.“ Pepík měl spoustu otázek, ale skřítek ho zarazil mávnutím ruky. „Nejdřív musíš splnit úkol. Musíš najít ztracené žaludy, které jsou schované v lese. Jen tak ti ukážu správnou cestu.“ Pepík přikývl a byl odhodlaný. I když byl unavený, věděl, že se musí snažit, pokud chce najít cestu domů.
Pepík se vydal hledat ztracené žaludy. Po cestě potkal několik lesních zvířátek, která mu ochotně pomáhala. Ježek mu ukázal, kde najde první žalud, a sova mu poradila, kde se schovává ten druhý. Ale nejvíce mu pomohla malá myška, která ho dovedla k poslednímu žaludu ukrytému pod velkým kamenem. „Děkuji vám všem!“ zvolal radostně Pepík, když měl všechny žaludy v tlapkách. Spěchal zpět ke skřítkovi, který ho čekal na mýtině. „Výborně, Pepíku,“ řekl skřítek spokojeně, „teď ti mohu ukázat cestu zpátky.“ Mávnul svou hůlkou a před Pepíkem se objevil lesní chodník, který vedl přímo k domovu.
Pepík s nadšením skákal po stezce, dokud konečně neuviděl svůj domek. Jakmile vešel dovnitř, maminka ho hned objala. „Kde jsi byl, Pepíku? Měla jsem o tebe strach!“ Pepík se usmál. „Neboj se, mami. Naučil jsem se, že nikdy nemám chodit do lesa sám. Ale potkal jsem skvělé přátele a nakonec jsem se vrátil.“ Od toho dne už Pepík nikdy nešel do lesa bez svého kamaráda a vždy si pamatoval, jak důležité je být opatrný.
